Mezi dvěma ohni: Když máma a tchyně táhnou za nitky

„Proč jsi zase u té Natálčiny mámy? Copak už nemáš vlastní rodinu?“ ozývá se z telefonu hlas mojí mámy, paní Marie, s typickým přízvukem rozhořčení. Je pátek večer, sedím v kuchyni u Natálie, držím v ruce hrnek čaje a snažím se najít správná slova. „Mami, byli jsme tu pozvaní na večeři. Vždyť víš, že jsme minulý týden byli u tebe.“

„To je pořád dokola! Já jsem tvoje máma, ne nějaká cizí ženská! A kdybys měl trochu rozumu, tak bys věděl, že mě teď potřebuju víc než kdy jindy. Táta je po operaci a já tu všechno tahám sama. Ale hlavně že paní Novotná má doma pomocníka!“

Zavěsím a cítím, jak mi v hrudi narůstá tlak. Natálie mě pohladí po ruce. „Zase tě dusí? Víš, že moje máma dneska taky nebyla úplně v pohodě. Prý bychom měli přijít častěji, že se cítí sama.“

A tak to je pořád. Moje máma Marie a Natálčina máma Alena. Každá z nich žije sama – táta je po operaci kyčle skoro nehybný, Alenin manžel zemřel před dvěma lety. Obě mají pocit, že jsme jejich jedinou oporou. Jenže my máme taky svůj život – práci, malou dceru Klárku, hypotéku na byt v Modřanech a večery, kdy bychom si rádi jen sedli k televizi a mlčeli.

Jenže to nejde. Každý týden se opakuje stejný scénář: telefonát, výčitky, prosby o pomoc s nákupem nebo opravou kapajícího kohoutku. Když jedné pomůžeme, druhá se urazí. Když odmítneme oběma, máme tichou domácnost na všech frontách.

Jednou v sobotu ráno zvoní zvonek. Otevřu dveře a tam stojí moje máma s taškou plnou jídla. „Přišla jsem vám uvařit pořádný oběd. Klárka potřebuje vitamíny, ne ty vaše polotovary.“ V kuchyni už ale stojí Alena a krájí zeleninu na svůj slavný bramborový salát.

Obě ženy se na sebe podívají s ledovým klidem. „Dobrý den, paní Novotná,“ řekne máma Marie s úsměvem, který by dokázal zmrazit i polévku na plotně.

Alena nezůstane pozadu: „Dobrý den, paní Dvořáková. Doufám, že vám nebude vadit, když dneska vařím já.“

Natálie mě chytne za ruku pod stolem. „Tohle bude dlouhý den,“ šeptá mi do ucha.

Obě matky se předhánějí v tom, kdo lépe nakrájí cibuli, kdo dřív utře stůl nebo kdo rychleji utěší Klárku, když spadne z gauče. Já jen sedím a cítím se jako figurka v šachové partii, kde nikdy nevyhraju.

Večer po odchodu obou matek sedíme s Natálií v tichu. „Takhle to dál nejde,“ řeknu nakonec. „Musíme jim říct, že máme taky svůj život.“

Jenže když to zkusíme – nejdřív u mojí mámy – setkáme se s nepochopením. „Takže už mě nepotřebujete? To mám být sama? To jste pěkně sobečtí!“

U Aleny je to podobné: „Vy už ke mně nechcete jezdit? Tak dobře, aspoň vím, na čem jsem.“

A tak se snažíme balancovat na tenkém laně mezi dvěma světy. Někdy mám pocit, že jsme jako děti rozvedených rodičů – každý víkend někde jinde, pořád s pocitem viny.

Jednou večer přijdu domů pozdě z práce. Natálie sedí na gauči a pláče. „Já už nemůžu,“ vzlyká. „Mám pocit, že jsem jen služka pro všechny kolem a na sebe úplně zapomínám.“

Objímám ji a cítím stejnou bezmoc. Kdy jsme přestali žít svůj život? Kdy jsme začali být jen prodlouženou rukou našich matek?

Další týden přijde další krize – Klárka onemocní a my musíme zůstat doma. Obě matky volají: „Přijedu vám pomoct!“ Jenže místo pomoci přivezou další hádky a výčitky.

Jednou večer sedím sám v kuchyni a přemýšlím. Co když nikdy nenajdeme rovnováhu? Co když budeme celý život jen hasit požáry mezi dvěma ženami, které nás milují tak moc, až nás tím dusí?

Možná je čas postavit se jim čelem a říct: „Máme vás rádi, ale potřebujeme i svůj prostor.“ Ale kde vzít tu odvahu?

Někdy si říkám: Je možné najít v české rodině rovnováhu mezi láskou k rodičům a vlastním štěstím? Nebo jsme odsouzeni být navždy mezi dvěma ohni?