Když jsem s miminkem odešla k babičce, manžel řekl, že přeháním. Domů jsem se vrátila až se třemi podmínkami
Připálenou polévku jsem vylévala do záchodu, když mi z náruče málem vyklouzla dcera. Zachytila jsem ji oběma rukama, sedla si na studenou dlažbu a začala se třást. Z vedlejšího pokoje bylo slyšet mámu, jak otevírá okno a nadává, že u nás zase není vyvětráno.
Aničce byly čtyři měsíce. Mně jednatřicet. Poslední týdny jsem spala po hodinách, jedla nad dřezem a při každém zazvonění telefonu doufala, že někdo řekne: Přijdu. Vezmu ji ven. Ty si lehni.
Nikdo to neřekl.
Máma mě našla na podlaze.
„Proboha, Jano, nebreč nad každou hloupostí. Malá to z tebe cítí.“
Podívala jsem se na její boty. Ani si je nezula. Na víc jsem neměla sílu.
Petr přišel ten večer po deváté. V ruce držel rohlíky, které jsem ho ráno prosila koupit. Položil je vedle neumytých lahviček.
„Potřebuju pomoct,“ řekla jsem.
„Já taky. Dneska jsem byl dvanáct hodin v práci.“
„Já nemyslím s nákupem. Se mnou je něco špatně.“
Promnul si oči.
„Jsi unavená. Zkus přes den spát, když spí ona.“
Otočila jsem se k lince. Tuhle radu jsem slyšela tolikrát, že už mě bolela skoro fyzicky.
Ráno jsem nedokázala otevřít žaluzie. Anička ležela bezpečně v postýlce a plakala. Stála jsem vedle ní, věděla jsem, že ji mám zvednout, ale ruce jako by nebyly moje.
Nakonec jsem ji pochovala. Potom jsem zavolala babičce Boženě.
„Babi, můžu k tobě?“
Nezeptala se, jestli jsme se pohádali. Ani co jsem provedla.
„Můžeš. Mám ti povlíct i tu malou postýlku?“
Rozbrečela jsem se tak, že jsem jí nedokázala odpovědět.
Petr mě našel u otevřené cestovní tašky. Dovnitř jsem skládala pleny, dupačky a svoje jediné čisté tepláky.
„Takže ode mě utíkáš?“
„Já už tady neumím fungovat.“
„Kvůli tomu rozbiješ rodinu?“
Ta věta mě zastavila. Skoro jsem začala vybalovat. Pak se Anička ze spaní nadechla takovým tím trhaným dětským nádechem a já si uvědomila, že potřebuje mámu, která dokáže ráno vstát.
„Neodcházím od tebe. Jedu si pro pomoc.“
Babička bydlela v domku za Kolínem, kde jsem trávila prázdniny. V předsíni pořád stálo stejné otlučené zrcadlo. Vzala mi tašku, podívala se na mě a pohladila mě po zádech.
„Nejdřív něco sníš.“
První noc nosila Aničku po kuchyni, abych se mezi kojením vyspala. Bylo jí sedmdesát šest a bolela ji kolena. Ráno jsem se jí omlouvala.
„Za co?“ zeptala se. „Že potřebuješ spát?“
Praktická lékařka mě přijala hned druhý den. Poslala mě na další vyšetření a pomohla mi najít klinickou psycholožku, která měla volný termín. Když jsem poprvé slyšela slova poporodní deprese, cítila jsem úlevu i stud.
„Takže nejsem jenom líná?“ zeptala jsem se psycholožky Kláry.
Posunula ke mně krabičku kapesníků.
„Ne. A nemusíte si pomoc nejdřív zasloužit.“
Terapie nebyla zázrak. Někdy jsem cestou zpátky v autobuse brečela. Jindy jsem měla radost, že jsem si ráno umyla vlasy. Babička se neptala, jestli už jsem zdravá. Jen hlídala, když jsem odcházela na sezení.
Máma přijela po třech týdnech. Přivezla vývar a okamžitě poznamenala, že Aničku moc nosíme.
Tentokrát jsem ji přerušila.
„Mami, jestli mi chceš pomoct, vezmi kočárek ven. Jestli mě chceš hodnotit, dneska na to nemám.“
Urazila se. Týden nevolala. Bylo mi to líto, ale taky se mi poprvé trochu ulevilo.
Petr zpočátku posílal hlavně otázky, kdy se vrátíme. Pak přijel na celou sobotu a zůstal s Aničkou, zatímco jsem šla spát.
Po třech hodinách stál ve dveřích pokoje, na tričku zaschlé mléko.
„Já nevěděl, že skoro vůbec nespí.“
„Říkala jsem ti to.“
Sedl si na kraj postele.
„Já vím. Jenom jsem tě neposlouchal. V práci jsem aspoň věděl, co mám dělat.“
Nevyřešilo to všechno. Ale poprvé se neobhajoval.
Domů jsem se vrátila po třech měsících. Předem jsme se domluvili: dvě odpoledne týdně přebírá péči Petr, moje terapie zůstává v rozpočtu a návštěvy se ohlašují. Mámě jsem vzala náhradní klíče. Ruce se mi přitom třásly.
Petr občas sklouzne ke starému. Máma taky. Já už ale nečekám, až se sesypu, abych něco řekla.
Pořád přemýšlím, proč jsem musela odejít, aby mě doma konečně slyšeli. Opravdu má být prosba o pomoc tak těžká?