Když se svět zastaví kvůli jednomu kroku: Můj syn na hřišti a já v centru pozornosti

„Matýsku, stůj! Okamžitě se vrať!“ křičela jsem přes celý stadion, ale můj hlas zanikl v dunění kopaček a výkřicích fanoušků. V tu chvíli jsem nevnímala nic jiného než jeho malou postavičku v červené mikině, jak se rozběhla přímo mezi hráče Baníku a Slávie. Bylo to jako zpomalený film – viděla jsem, jak se k němu blíží obránce, jak rozhodčí zvedá píšťalku k ústům, a já věděla, že musím jednat. Bez rozmyslu jsem přeskočila zábradlí, roztrhla si džíny o plot a běžela za ním.

„Panebože, co to ta ženská dělá?!“ slyšela jsem někoho z tribuny. V tu chvíli mi bylo jedno, že mám rozcuchané vlasy a že mi z kabelky vypadla peněženka. Jediné, na čem záleželo, byl Matýsek. Chytila jsem ho do náruče právě ve chvíli, kdy se k němu blížil brankář. „Maminko, já chtěl dát gól!“ řekl mi s úsměvem a vůbec nechápal, proč se mi třesou ruce.

Když jsme se vraceli zpátky na tribunu, všichni na nás zírali. Někteří pobaveně, jiní pohoršeně. „To je ta matka, co neumí uhlídat dítě,“ zaslechla jsem šeptat paní v modrém kabátu. Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem. Manžel Petr mě objal kolem ramen a šeptl: „Hlavně že je v pořádku.“ Ale já věděla, že tohle ještě neskončilo.

Doma jsem si myslela, že na to všichni zapomenou. Ale druhý den ráno mi přišla zpráva od kamarádky: „Lucie, jsi na Facebooku! Někdo tě natočil.“ Otevřela jsem telefon a uviděla video – já, jak běžím přes hřiště, Matýsek v náručí, komentáře pod videem. Některé byly milé: „Skvělá máma!“, jiné už méně: „Tohle je přesně ten typ rodiče, co by neměl chodit mezi lidi.“

Začalo to být horší. Lidé mi psali zprávy – někdo mě podporoval, ale většina mě odsuzovala. „Jak si můžete dovolit ohrozit zápas?“ „Kde jste měla hlavu?“ „Tohle je ostuda!“ Četla jsem to večer v kuchyni a slzy mi tekly po tvářích. Petr mě objal: „Nesmíš si to brát.“ Ale jak si to nemám brát? Vždyť šlo o mé dítě!

Další dny byly jako zlý sen. V obchodě na mě prodavačka koukala skrz prsty. Ve školce se mě vychovatelka ptala, jestli mám Matýska pod kontrolou. Dokonce i moje máma mi volala: „Luci, neměla bys být opatrnější? Lidé si povídají.“ Cítila jsem se sama proti celému světu.

Jednou večer jsem seděla u stolu s Petrem a ptala se ho: „Myslíš, že jsem špatná máma?“ Podíval se na mě vážně: „Nejsi špatná máma. Udělala jsi to nejlepší, co jsi mohla.“ Ale já si nebyla jistá. Proč mě tedy tolik lidí nenávidí?

Začala jsem přemýšlet o tom, jak snadno dnes člověk sklouzne do role veřejného nepřítele. Stačí jeden okamžik nepozornosti – nebo spíš mateřské lásky – a najednou jste terčem posměchu i nenávisti. Přestala jsem chodit na hřiště s Matýskem. Bála jsem se pohledů ostatních rodičů.

Jednoho dne přišla za mnou sousedka Jana. „Luci, viděla jsem to video. Víš co? Udělala bych to samé.“ Poprvé po dlouhé době jsem se usmála. Možná nejsem jediná.

Začala jsem o tom mluvit s dalšími maminkami. Ukázalo se, že každá z nás má svůj příběh – někdo zapomněl dítě ve školce, jiná nechala kluka spadnout z prolézačky. Nikdo není dokonalý.

Dnes už vím, že bych udělala to samé znovu. Možná bych byla opatrnější, možná bych si víc hlídala Matýska – ale když jde o dítě, instinkt je silnější než strach z ostudy.

Občas si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Proč jsme tak rychlí v odsuzování druhých? Proč je pro nás snazší ukázat prstem než nabídnout pochopení? Co byste udělali vy na mém místě?