„Halino, děláš nám ostudu!“: Příběh lásky po šedesátce, která rozděluje rodinu
„Halino, děláš nám ostudu!“ zasyčela na mě Magda, moje dcera, sotva jsem vešla do jejího bytu na Vinohradech. Její hlas byl ostrý jako nůž a v očích měla směs vzteku a zklamání. Stála jsem tam, v ruce igelitku s bábovkou, kterou jsem upekla pro vnoučata, a cítila, jak se mi podlamují kolena.
„Mami, co to má znamenat? Celý barák už si o tobě povídá! Že prý tě viděli s nějakým chlapem v kavárně na náměstí. V tomhle věku? To ti nestačí být babičkou?“ přidala se i mladší dcera Petra, která právě přišla z práce.
Chtěla jsem něco říct, ale slova mi uvízla v krku. V hlavě mi běžela slova Jana: „Jsi krásná, Halinko.“ Jeho hlas byl tak něžný, když jsme spolu seděli v malé kavárně na Letné. Po sedmi letech vdovství jsem poprvé cítila, že žiju. Ale teď jsem stála před svými dětmi a měla pocit, že jsem spáchala něco hrozného.
„Holky, já… já jsem jen byla na kávě s kamarádem,“ pokusila jsem se o úsměv. „To je všechno.“
Magda protočila oči. „Kamarád? Všichni víme, co to znamená. Sousedi už se mě ptali, jestli se chystáš vdávat! To je ti jedno, jak to vypadá? Táta by se v hrobě obracel!“
To zabolelo. Můj muž Karel byl dobrý člověk, ale odešel před sedmi lety a já zůstala sama v našem bytě na Žižkově. Dlouhé večery, kdy jsem si povídala jen s televizí nebo s kočkou Mickou. Děti mě navštěvovaly hlavně o svátcích nebo když potřebovaly pohlídat děti. Nikdy jsem si nestěžovala. Ale teď… teď jsem poznala Jana.
Seznámili jsme se náhodou v knihovně. On hledal knihu o staré Praze a já mu poradila. Smál se mým vtipům a pozval mě na kávu. Bylo to tak přirozené a jednoduché. S Janem jsem se cítila mladší o dvacet let. Povídali jsme si o všem – o dětech, o životě za socialismu, o snech, které jsme kdysi měli.
Ale teď mi moje vlastní děti dávaly najevo, že je to špatně.
„Mami, prosím tě, buď rozumná,“ řekla Petra tišeji. „Co když tě ten chlap jen využívá? Vždyť ani nevíš, odkud je. Co když chce jen tvůj byt?“
„Petro,“ povzdechla jsem si, „Jan má svůj byt na Smíchově a pracoval celý život jako učitel. Je to slušný člověk.“
Magda se zamračila: „A co když tě opustí? Co když tě zesměšní? Lidi už teď říkají, že jsi směšná.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jim záleží na tom, co si myslí ostatní. A jak málo jim záleží na tom, co cítím já.
Ten večer jsem odešla domů dřív než obvykle. V tramvaji jsem koukala z okna na rozsvícenou Prahu a v hlavě mi zněla Magdina slova: „Děláš nám ostudu.“
Doma mě čekal telefonát od Jana.
„Halinko, jsi v pořádku?“ jeho hlas byl plný starosti.
„Ano… jen mám pocit, že už nejsem vítaná ani u vlastních dětí,“ zašeptala jsem.
„Chceš přijít zítra ke mně na večeři? Udělám svíčkovou,“ navrhl opatrně.
Přikývla jsem, i když mě nemohl vidět.
Druhý den jsem šla k Janovi s těžkým srdcem. Byt měl útulný a voněl po pečeném mase. Povídali jsme si dlouho do noci. Jan mi vyprávěl o své ženě, která zemřela před deseti lety, o tom, jak ho děti navštěvují jen z povinnosti.
„Víš, Halinko,“ řekl tiše, „myslím, že máme právo být ještě šťastní.“
Zůstala jsem u něj přes noc – poprvé po letech jsem usínala vedle někoho jiného než Micka.
Ráno mi volala Magda.
„Mami! Kde jsi byla celou noc? Volali jsme ti! Máš vůbec rozum?“
Cítila jsem vinu i vztek zároveň.
„Magdo, nejsem malá holka. Jsem dospělá žena a mám právo žít svůj život.“
„Ale co lidi? Co rodina?“
„A co já?“ vyhrkla jsem poprvé v životě nahlas.
Ticho na druhém konci telefonu bylo dlouhé.
Od té doby se naše vztahy ochladily. Vnoučata mě navštěvují méně často. Sousedi mě zdraví rozpačitěji než dřív. Ale s Janem jsme spolu šťastní – chodíme do divadla, jezdíme na výlety do Českého ráje a někdy jen tak sedíme na lavičce v parku a držíme se za ruce.
Někdy večer přemýšlím: Udělala jsem správně? Mám právo být šťastná i za cenu toho, že ztratím část rodiny? Nebo bych měla žít podle očekávání ostatních?
Co byste udělali vy na mém místě? Má člověk právo na lásku i ve stáří – i když tím riskuje nepochopení vlastních dětí?