Tři otázky na cestě ztraceného domova: Příběh Jany z Vysočiny
„Jano, proč jsi taková srab?“ ozvalo se ve mně, když jsem stála před dveřmi našeho bytu v Havlíčkově Brodě a slyšela za nimi smích svého manžela Tomáše a jeho milenky. Ruka se mi třásla, klíče cinkaly o sebe a já věděla, že když teď vejdu dovnitř, už nikdy nic nebude jako dřív.
„Tak pojď, nebo uteč navždy,“ šeptala jsem si. Nakonec jsem klíče pustila do kapsy a rozběhla se dolů po schodech. Venku pršelo, kapky mi stékaly po tváři a já nevěděla, jestli je to déšť nebo slzy. V tu chvíli mi zavolala moje stará kamarádka Lucie. „Jano, přijeď ke mně na chalupu na Vysočinu. Mám pro tebe tři otázky, které ti změní život.“
Seděla jsem pak v jejím starém obýváku s hrnkem horkého čaje a Lucie na mě upřeně hleděla. „První otázka: Co je pro tebe domov?“ zeptala se tiše. Zírala jsem do plamenů v krbu a nevěděla, co říct. Domov byl Tomáš. Domov byl náš byt, naše rána s kávou, naše hádky i smíření. Teď byl domov rozbitý na tisíc kousků.
„Nevím,“ zašeptala jsem. „Možná už žádný nemám.“
Lucie jen přikývla. „Druhá otázka: Kdy jsi naposledy odpustila sama sobě?“
Ta otázka mě zasáhla jako rána pěstí. Nikdy jsem si neodpustila, že jsem nepoznala Tomášovu lež dřív. Že jsem byla slepá a věřila pohádkám o věčné lásce. Že jsem se bála odejít.
„Nikdy,“ přiznala jsem.
Lucie mě pohladila po ruce. „A třetí otázka: Co bys udělala, kdyby ses nebála?“
Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se na gauči a v hlavě mi běžely všechny ty roky s Tomášem – první polibek u Sázavy, svatba v kostele v Ledči, smích našich dětí… A pak jeho chladné oči poslední měsíce, jeho výmluvy, jeho telefonáty za zavřenými dveřmi.
Ráno jsem Lucii řekla: „Chci odejít. Chci najít sama sebe.“
„Tak pojď,“ usmála se Lucie. „Půjdeme spolu kus cesty po červené značce přes Vysočinu. Třeba najdeš odpovědi.“
Šly jsme lesem, mlha se válela mezi smrky a já cítila, jak se mi s každým krokem ulevuje. Povídaly jsme si o dětství, o snech, které jsme měly jako holky – já chtěla být malířkou, Lucie chtěla procestovat svět. Smály jsme se i plakaly.
Uprostřed lesa jsme potkaly starého pána s batohem. „Kam jdete, děvčata?“ zeptal se.
„Hledáme domov,“ odpověděla Lucie za mě.
Pán se usmál: „Domov není místo. Je to pocit.“
Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté.
Večer jsme dorazily do malé vesnice u Žďáru nad Sázavou. Seděly jsme v hospodě u piva a já poprvé po dlouhé době cítila klid. Zavolala jsem Tomášovi.
„Jano?“ ozval se překvapeně.
„Nečekej mě doma,“ řekla jsem pevně. „Potřebuju čas.“
„To myslíš vážně?“
„Ano.“
Zavěsila jsem a rozplakala se.
Další dny byly těžké i krásné zároveň. Každý den jsem si psala odpovědi na Luciiny otázky do deníku:
Co je pro mě domov? Možná je to místo, kde můžu být sama sebou.
Kdy jsem naposledy odpustila sama sobě? Dnes ráno, když jsem si dovolila být slabá.
Co bych udělala, kdybych se nebála? Šla bych dál – sama za sebe.
Jednou večer jsme s Lucií seděly u ohně a ona řekla: „Víš, Jano, každý máme svůj Appalachian Trail – svoji dlouhou cestu plnou otázek a bolestí.“
Usmála jsem se: „A někdy je těžší ujít těch pár kilometrů domů než tisíce kilometrů po světě.“
Po týdnu jsem se rozhodla vrátit do Havlíčkova Brodu. Ne kvůli Tomášovi – kvůli sobě. Vstoupila jsem do bytu, kde to vonělo prázdnotou a vzpomínkami. Sundala jsem ze zdi naši svatební fotku a položila ji do krabice.
Tomáš přišel večer domů.
„Jano…“ začal nejistě.
„Nechci slyšet omluvy,“ přerušila jsem ho. „Chci slyšet pravdu.“
Mlčel dlouho. Pak řekl: „Byl jsem zbabělec. Ale ty jsi silnější než já.“
Odešel do ložnice a já zůstala sedět v kuchyni sama se svými myšlenkami.
Dnes už vím, že domov je tam, kde si dovolím být zranitelná i silná zároveň. Že odpuštění není slabost, ale odvaha začít znovu.
A tak se ptám vás: Co byste udělali vy, kdybyste se nebáli? A kde je váš skutečný domov?