Čerstvé nebo nic: Příběh Marie a Josefa

„Tohle se nedá jíst, Marie! Copak nevidíš, že ta zelenina je zvadlá? Kolikrát ti mám říkat, že chci všechno čerstvé?“ Josefův hlas se nesl kuchyní jako ostrý nůž. Stála jsem u sporáku, v ruce vařečku, a cítila, jak mi v očích pálí slzy. Byla jsem unavená po celém dni v práci, ale stejně jsem se snažila připravit večeři tak, jak to měl rád.

„Josefe, je pátek večer. Všude už bylo zavřeno. Dala jsem do toho všechno, co jsem mohla,“ odpověděla jsem tiše, ale v hlase mi zněla únava i vzdor.

„To mě nezajímá! Kdybys byla trochu pečlivější, mohla jsi nakoupit dřív. Já přece chodím domů z práce hladový a čekám pořádné jídlo!“ Jeho slova mě bodala do srdce. Vždycky měl vysoké nároky – na sebe, na mě, na celý svět. Ale dnes to bylo jiné. Dnes jsem cítila, že už to dál nevydržím.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme spolu začínali. Josef byl tehdy pozorný, vtipný a laskavý. Nosil mi květiny z tržnice a smál se mým pokusům o nové recepty. Ale postupem času se něco změnilo. Jeho úsměvy vystřídaly výčitky a místo květin nosil domů seznamy toho, co mám koupit a jak to mám připravit.

„Víš co? Jestli ti to nechutná, tak si příště uvař sám!“ vyhrkla jsem najednou, až jsem se sama lekla svého hlasu. Josef se zarazil, chvíli na mě jen zíral a pak práskl dveřmi od kuchyně.

Zůstala jsem stát sama mezi hrnci a pánvemi, které mi najednou připadaly jako nepřátelé. Sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Bylo mi jasné, že tohle není jen o jedné večeři. Bylo to o letech kompromisů, které jsem dělala jen já.

Druhý den ráno bylo ticho. Josef seděl u stolu s novinami a ani se na mě nepodíval. Připravila jsem mu kávu a položila ji před něj.

„Děkuju,“ zamumlal bez zájmu.

„Josefe, musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně.

„O čem? O tom, že neumíš nakoupit čerstvou zeleninu?“ odsekl.

„Ne, o nás. O tom, jak spolu mluvíme. O tom, že mám pocit, že už ti na mně nezáleží,“ řekla jsem tiše.

Zvedl oči od novin a chvíli mlčel. „To není pravda. Jen chci mít doma pořádek a dobré jídlo. To je tak těžké pochopit?“

„Není těžké to pochopit. Ale je těžké to pořád zvládat sama,“ odpověděla jsem.

Celý víkend jsme spolu skoro nemluvili. Každý jsme se zavřeli do svého světa – já do kuchyně a knihy, on do televize a garáže. Večer jsem slyšela jeho telefonát s matkou:

„Mami, Marie zase koupila zvadlou zeleninu. Já už nevím, co s ní mám dělat…“

Zamrazilo mě. Vždycky všechno řešil s matkou místo se mnou. Cítila jsem se jako malá holka, kterou někdo pomlouvá za zády.

V pondělí ráno jsem šla do práce s těžkým srdcem. Moje kolegyně Jana si všimla mého smutku.

„Co se děje?“ zeptala se starostlivě.

„To je na dlouhé povídání…“ začala jsem a během oběda jí všechno vyklopila.

Jana mě objala: „Marie, nemůžeš žít jen pro něj. Musíš myslet taky na sebe.“

Cestou domů jsem přemýšlela o jejích slovech. Kdy naposledy jsem udělala něco jen pro sebe? Kdy naposledy jsem byla šťastná?

Večer jsem našla Josefa v kuchyni, jak si ohřívá polévku z pytlíku.

„Dneska jsem neměla čas vařit,“ řekla jsem klidně.

Podíval se na mě překvapeně: „To jako vážně? Co budu jíst?“

„To je tvoje věc,“ odpověděla jsem poprvé v životě bez pocitu viny.

Ticho mezi námi houstlo jako mlha nad Vltavou. Josef byl zaskočený mojí změnou. Další dny si začal vařit sám – většinou něco jednoduchého a rychlého. Já si večer četla nebo šla na procházku s Janou.

Jednou večer přišel za mnou do obýváku: „Marie… promiň mi to všechno. Asi jsem byl moc tvrdý.“

Podívala jsem se na něj: „Josefe, já už takhle dál nemůžu. Potřebuju partnera, ne šéfa.“

Sedl si vedle mě a dlouho mlčel.

„Myslíš… myslíš, že to ještě můžeme napravit?“ zeptal se tiše.

Nevěděla jsem. Byla jsem unavená z neustálého boje o každou maličkost – o čerstvou zeleninu, o uznání, o lásku.

Další týdny byly plné ticha i hádek, malých pokusů o změnu i starých zvyků, které se vracely jako stíny minulosti. Někdy jsme spolu zašli na procházku do Stromovky nebo na kávu do malé kavárny u náměstí – tam jsme si povídali jako kdysi dávno. Jindy jsme se pohádali kvůli hloupostem: ponožkám v koupelně nebo neumytému nádobí.

Jednou večer přišel Josef domů s taškou plnou čerstvé zeleniny z farmářského trhu.

„Dneska vařím já,“ řekl rozhodně.

Seděla jsem u stolu a pozorovala ho, jak zápasí s receptem na rizoto podle Apetitu. Smál se svým chybám a poprvé po dlouhé době jsme jedli spolu bez výčitek.

Ale věděla jsem, že cesta zpátky nebude jednoduchá. Museli jsme se oba naučit dělat kompromisy – nejen v kuchyni, ale hlavně v našich srdcích.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké naslouchat tomu druhému? Proč nám trvá tak dlouho pochopit, že láska není o dokonalosti, ale o ochotě přijmout i ty malé nedokonalosti?

Co myslíte vy? Dá se vůbec vztah zachránit, když jeden pořád jenom bere a druhý dává?