Nevyslovená vděčnost: Bratrova a sestřina cesta za uznáním matčiny oběti

„Proč jsi zase přišla pozdě, Terezo?“ vyštěkl jsem na sestru, když se vrátila domů s promočeným batohem. V kuchyni to vonělo po smažených řízcích, které maminka připravovala po celodenní šichtě v kantýně na nádraží. Bylo mi tehdy sedmnáct a Tereze čtrnáct, ale oba jsme už dávno pochopili, že náš život není jako u ostatních spolužáků. Táta odešel, když jsem byl malý, a od té doby jsme byli jen my tři – Marek, Tereza a maminka Jana.

„Zase jsem musela zůstat na doučování,“ odpověděla Tereza tiše a sundala si promočenou bundu. Maminka se na nás usmála, i když měla kruhy pod očima a ruce rozpraskané od saponátů. „Hlavně že jste doma,“ řekla tiše a položila talíře na stůl. Nikdy si nestěžovala. Nikdy nám nevyčetla, že nemáme nové boty nebo že nemůže jet na dovolenou jako ostatní rodiny. Místo toho nám každý večer četla pohádky a ráno nám balila svačiny s ručně psanými vzkazy.

Jednou večer, když maminka usnula u televize, jsme s Terezou seděli v pokoji a přemýšleli, jak jí poděkovat. „Myslíš, že jí stačí, že se dobře učíme?“ zeptala se Tereza. „Nevím,“ odpověděl jsem. „Mám pocit, že bychom měli udělat něco víc. Něco, co jí ukáže, že si jí vážíme.“

Začali jsme plánovat. Tajně jsme šetřili peníze z brigád – já roznášel letáky a Tereza pomáhala v knihovně. Chtěli jsme mamince koupit něco, co by jí udělalo radost. Ale čím víc jsme šetřili, tím víc jsme si uvědomovali, že žádný dárek nedokáže vyjádřit to, co pro nás znamená.

Jednoho dne přišla domů dřív než obvykle. Byla bledá a třásly se jí ruce. „Dneska mě propustili,“ řekla tiše. „Prý už nemají peníze na tolik zaměstnanců.“ V tu chvíli se mi sevřelo srdce. Viděl jsem v jejích očích strach, který se snažila skrýt úsměvem. „Nebojte se, něco si najdu,“ dodala rychle.

Následující týdny byly těžké. Maminka chodila na pohovory, ale všude ji odmítali – prý je moc stará nebo málo zkušeností s počítačem. My s Terezou jsme se snažili pomáhat víc než kdy jindy. Vařili jsme večeře, uklízeli byt a snažili se ji rozesmát. Ale večer jsem ji slyšel plakat za zavřenými dveřmi.

Jednoho dne jsem přišel domů a našel Terezu sedět u stolu s hlavou v dlaních. „Marek, já už nevím, co dělat,“ šeptala. „Maminka je pořád smutná. Bojím se o ni.“ Sedl jsem si vedle ní a objal ji. „Musíme jí ukázat, že to zvládneme spolu. Že nejsme jen její děti, ale i její opora.“

Rozhodli jsme se uspořádat pro maminku překvapení – malou oslavu jejích narozenin, i když jsme měli jen pár korun. Pozvali jsme její kamarádky z práce a sousedku paní Novotnou, která jí vždycky pomáhala s hlídáním nás, když byla malá.

Večer před oslavou jsem slyšel maminku mluvit s paní Novotnou na chodbě: „Někdy mám pocit, že jsem selhala. Že jim nemůžu dát to, co potřebují.“ Paní Novotná ji pohladila po rameni: „Jano, tvoje děti tě milují víc než cokoliv na světě. To je víc než všechny peníze.“

Když přišla domů a viděla ozdobený stůl a všechny známé tváře, rozplakala se. „To jste neměli…“ vzlykla a objala nás oba najednou. „Mami,“ řekl jsem tiše, „všechno, co máme a kým jsme, je díky tobě.“ Tereza jí podala dopis, který napsala: „Děkujeme ti za všechno – za lásku, za trpělivost i za to, že jsi nikdy nevzdala.“

Ten večer byl plný smíchu i slz. Maminka nám později řekla: „Tohle byl nejhezčí den mého života.“ A já pochopil, že někdy stačí málo – upřímné slovo nebo objetí – aby člověk cítil vděčnost.

O pár měsíců později si maminka našla práci v místní školní jídelně. Nebyla to práce snů, ale byla šťastná. My s Terezou jsme se snažili být lepšími dětmi i lidmi – nejen kvůli ní, ale i kvůli sobě.

Dnes už jsem dospělý a mám vlastní rodinu. Ale pokaždé, když vidím maminku sedět u stolu s vnoučaty, vzpomenu si na ty těžké roky a na to, jak málo stačilo k tomu, abychom jí ukázali naši vděčnost.

Někdy si kladu otázku: Kolik rodičů kolem nás čeká na obyčejné „děkuji“? A proč je tak těžké to říct nahlas?