Když babička přišla bydlet k nám: Příběh o ztrátách, lásce a odvaze

„Kde je moje kabelka? Kde je moje kabelka?!“ ozývalo se z chodby tak naléhavě, že jsem upustila hrnek s čajem na dlaždice. Babička Marie stála u dveří, třásla se a v očích měla paniku. „Babi, už jsme to řešily, kabelku máš tady na věšáku,“ snažila jsem se zachovat klid, ale uvnitř mě to trhalo. Byla to už třetí podobná scéna za dnešní den a já cítila, jak mi nervy praskají jako staré švy na jejím kabátu.

Petr vešel do kuchyně právě ve chvíli, kdy jsem sbírala střepy. „Zase něco rozbitého?“ zeptal se s úsměvem, ale když viděl můj výraz, úsměv mu ztuhl. „Promiň, dneska je to fakt těžké,“ vydechla jsem a snažila se nebrečet. „Měla bys jít ven, projít se. Já se o mámu postarám,“ navrhl Petr. Jenže já věděla, že on má práci na home office a že babička potřebuje neustálý dohled. Od té doby, co u nás bydlí, se náš život změnil k nepoznání.

Marie byla kdysi energická žena, která zvládala domácnost i zahradu v našem rodném Kolíně. Po mrtvici a diagnóze počínající Alzheimerovy choroby se ale všechno změnilo. Její syn – můj muž Petr – navrhl, že ji vezmeme k sobě do bytu v Praze. „Nemůžeme ji nechat samotnou,“ říkal tehdy rozhodně. Já souhlasila, i když jsem měla strach. Věděla jsem, že to bude těžké, ale netušila jsem, jak moc.

První týdny byly plné chaosu. Marie si pletla dny i lidi, několikrát se pokusila odejít ven bez kabátu nebo bot. Jednou ji sousedka našla na schodech domu v pyžamu a volala mi do práce. „Paní Nováková, vaše maminka je tady dole a nechce zpátky domů.“ Hanba mě pálila až za ušima. V práci jsem musela vysvětlovat šéfovi, proč odcházím dřív, doma jsem pak poslouchala Petrovy výčitky: „Měla jsi jí zamknout dveře.“

Začali jsme se hádat častěji než dřív. Petr byl unavený z práce i z péče o mámu, já měla pocit, že všechno stojí na mně. Děti – Anička a Honzík – byly nejdřív nadšené, že mají babičku doma, ale brzy jim začalo vadit, že jim bere hračky nebo jim plete jména. Jednou Anička přišla uplakaná: „Babička mi řekla Martino! Já nejsem Martina!“

Někdy jsem měla chuť utéct. Večer jsem seděla v koupelně na zemi a tiše brečela do ručníku, aby mě nikdo neslyšel. Připadala jsem si jako špatná manželka i matka. Ale pak přišel den, kdy Marie zmizela. Bylo to v sobotu ráno – Petr šel s dětmi na hřiště a já vařila oběd. Najednou bylo v bytě ticho. Prošla jsem všechny pokoje – babička nikde. Vyběhla jsem na chodbu, do sklepa, volala sousedům… Nikdo ji neviděl.

Zavolala jsem policii a rozklepaným hlasem popisovala její vzhled: „Šedé vlasy na mikádo, modrý svetr…“ Petr přijel domů bledý jako stěna. Děti plakaly. Čekali jsme dvě hodiny v naprostém zoufalství – až pak zazvonil telefon: „Našli jsme vaši maminku v parku u nádraží.“

Když jsme pro ni přijeli, seděla na lavičce a hladila si kabelku. „Chtěla jsem jít domů,“ řekla tiše. V tu chvíli mi došlo, že ona už vlastně žádný domov nemá – její svět se rozpadl na střípky vzpomínek a my jsme jediná kotva.

Po té události jsme s Petrem dlouho mluvili o tom, co dál. On chtěl za každou cenu pokračovat v domácí péči – „Je to moje máma!“ – ale já už nemohla dál. Navrhli jsme střídavou péči s jeho sestrou Lenkou z Kutné Hory a také jsme začali využívat služeb pečovatelské služby. Nebylo to jednoduché rozhodnutí – cítila jsem vinu i úlevu zároveň.

Marie u nás žila ještě další rok. Byly dny krásné i hrozné – někdy jsme se smáli jejím historkám z mládí („Za války jsme schovávali chleba pod polštář!“), jindy jsme plakali nad tím, jak zapomněla jméno vlastního syna. Děti se naučily trpělivosti i soucitu – Anička jí každý večer četla pohádky.

Když Marie odešla navždy, zůstalo po ní prázdno – ale i pocit, že jsme udělali maximum. Naučila mě pokoře i odvaze říct si o pomoc.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala bych to znovu? Bylo správné obětovat tolik ze sebe pro druhého? Nebo existuje hranice mezi láskou a sebeobětováním? Co si o tom myslíte vy?