Srdce na dlani: Příběh české ženy o oběti a lásce na nemocničních chodbách
„Jsi úplně blázen, Lucie! Copak nevidíš, co riskuješ?“ křičela na mě maminka, zatímco jsem si balila věci do nemocnice. Venku lilo jako z konve a kapky bubnovaly na parapet, jako by chtěly podtrhnout tíhu okamžiku. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama. V hlavě mi zněla slova lékařky z Všeobecné fakultní nemocnice: „Ten chlapec má jen pár měsíců. Bez transplantace ledviny nemá šanci.“
Jmenuji se Lucie Novotná, je mi třicet pět let a do včerejška jsem žila docela obyčejný život. Práce v knihovně, dvě děti, manžel Petr, byt na Jižním Městě. Nikdy by mě nenapadlo, že budu stát před rozhodnutím, které rozbije naši rodinu na kusy a zároveň mi ukáže, co znamená skutečná láska a odvaha.
Všechno začalo jedním e-mailem. Kamarádka z gymplu, Jana, mi napsala, že v jejich nemocnici leží osmiletý Matýsek, jehož matka zemřela při autonehodě a otec není známý. Nikdo z příbuzných není vhodným dárcem. „Lucie, vím, že jsi vždycky měla velké srdce. Prosím, zvaž to. Každý den je pro něj dar.“
Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli, poslouchala pravidelné dýchání svých dětí a přemýšlela, co by bylo, kdyby to byl jeden z nich. Ráno jsem šla na testy. Výsledky přišly za týden: jsem vhodný dárce.
Když jsem to řekla Petrovi, jeho tvář zbledla. „Lucie, to nemůžeš myslet vážně! Máš dvě děti, co když se něco stane? Co když tě ztratíme?“ Jeho slova mě bodala do srdce, ale zároveň jsem cítila, že nemůžu couvnout. „Petře, kdyby šlo o naše děti, taky bys chtěl, aby jim někdo pomohl.“
Následující dny byly plné hádek a ticha. Maminka mi vyčítala, že jsem nezodpovědná. Táta se mnou přestal mluvit úplně. Jen moje dcera Anička mi jednou večer zašeptala: „Mami, ty jsi hrdinka.“
Operace byla naplánovaná na pondělí. V nemocnici jsem potkala Matýska. Malý, bledý kluk s obrovskýma očima. Držel plyšového medvěda a tiše se usmíval. „Děkuju, paní,“ řekl a já měla co dělat, abych se nerozbrečela.
Noc před operací jsem nemohla spát. Sestřička mi přinesla čaj a tiše si ke mně přisedla. „Nebojte se, paní Novotná. Děláte něco, co většina lidí nikdy neudělá. Zachraňujete život.“
Ráno bylo všechno jako ve snu. Bílá světla, chlad na operačním sále, hlas anesteziologa: „Teď počítejte do deseti…“
Probudila jsem se s bolestí, ale v hlavě mi zněla jediná otázka: Přežil to Matýsek? První, co jsem viděla, byl Petr. Seděl u mé postele, držel mě za ruku a v očích měl slzy. „Je v pořádku. Oba jste to zvládli.“
Dny na JIPce byly dlouhé. Tělo bolelo, ale duše byla klidná. Petr mi nosil květiny, děti kreslily obrázky. Maminka přišla až třetí den. Sedla si ke mně a mlčky mě objala. „Promiň, Luci. Měla jsem strach. Ale jsem na tebe pyšná.“
Matýska jsem viděla až po týdnu. Ležel na posteli, vypadal silnější. Když mě uviděl, natáhl ke mně ruku. „Můžu vám říkat teta?“ zeptal se nesměle. Rozplakala jsem se.
Po návratu domů nebylo všechno růžové. Musela jsem se šetřit, rodina se učila žít s novou Lucií – unavenější, zranitelnější, ale šťastnější. S Petrem jsme si dlouho povídali o strachu, o odvaze i o tom, co znamená být rodina.
Dnes je to rok od operace. Matýsek chodí do školy, posílá mi pohledy a občas přijede na návštěvu. Moje děti ho mají rády jako bratra. A já? Naučila jsem se, že někdy je třeba riskovat všechno pro to, co je správné.
Stálo to za to? Udělali byste to taky? Někdy přemýšlím, jestli odvaha znamená nebát se – nebo jednat navzdory strachu.