Když sousedství ukáže pravou tvář: Příběh Marie a Josefa z Vršovic

„Tohle už je moc, Josefe! Podívej se na to!“ křičela jsem, když jsem v ruce svírala pomačkaný papír, který někdo ráno vhodil do naší schránky. Slova na něm byla ostrá jako břitva: „Váš dům hyzdí celou ulici. Kdy už konečně něco uděláte s tou ostudou?“ Srdce mi bušilo až v krku a v očích mě pálily slzy. Josef stál v kuchyni, v ruce hrnek s kávou, a nevěřícně na mě hleděl. „To snad není pravda… Kdo by tohle mohl napsat?“ zašeptal.

Bydlíme ve Vršovicích už přes dvacet let. Dům jsme zdědili po Josefových rodičích a opravujeme ho postupně, jak nám to dovolí peníze i čas. Nikdy jsme neměli pocit, že bychom někomu překáželi. Naopak – vždycky jsme se snažili být dobrými sousedy. Pomáhali jsme paní Novotné s nákupy, když jí zemřel manžel, a panu Dvořákovi jsme zalévali zahradu, když byl v nemocnici. Ale teď… teď nám někdo dal jasně najevo, že tu nejsme vítaní.

Seděla jsem u stolu a v hlavě mi vířily myšlenky. Kdo to mohl být? Paní Novotná? Vždyť se na mě včera usmívala. Nebo snad pan Dvořák? Ale ten by přece nikdy… Josef si sedl naproti mně a položil mi ruku na rameno. „Nesmíme si to brát tak,“ řekl tiše, ale viděla jsem, jak ho to bolí. „Možná je to jen někdo, kdo má špatný den.“

Ale já jsem věděla, že to není jen tak. Od té chvíle jsem začala všechno vidět jinak. Každý pohled sousedů na ulici mi připadal podezřelý. Každé šeptání za plotem jsem slyšela jako urážku. Přestala jsem chodit na společné schůzky SVJ, vyhýbala jsem se lidem v obchodě. Josef se snažil chovat normálně, ale i on byl najednou uzavřený do sebe.

Jednoho večera jsme seděli u televize, když někdo zazvonil u dveří. Otevřela jsem a za nimi stála malá holčička – Anička od sousedů z vedlejšího domu – a v ruce držela obrázek našeho domu s nápisem: „Máme vás rádi.“ Za ní stála její maminka, paní Hrdličková. „Marie, slyšela jsem, co se stalo,“ řekla tiše. „Nenechte si tím zkazit náladu. My víme, jak moc se snažíte.“

V tu chvíli jsem se rozplakala. Poprvé od chvíle, kdy jsme ten dopis dostali, jsem cítila úlevu. Nejsme sami. Druhý den nám pan Dvořák přinesl domácí koláč a řekl: „Nevšímejte si hlupáků.“ A paní Novotná nám poslala marmeládu ze své zahrady.

Ale ne všichni byli takoví. Na schůzi SVJ se rozjela debata o vzhledu našeho domu. „Měli byste s tím už něco udělat,“ ozval se pan Král z protějšího domu. „Kazíte nám ceny nemovitostí.“ Josef se nadechl a poprvé za dlouhou dobu promluvil nahlas: „Pane Králi, děláme, co můžeme. Nemáme peníze na novou fasádu přes noc.“ V místnosti bylo ticho.

Po schůzi mě zastavila paní Hrdličková: „Nenechte se zlomit. Většina lidí vás má ráda.“ Ale já jsem cítila jen stud a vztek. Proč jsou lidé tak krutí? Proč jim nestačí, že děláme maximum?

Jednoho dne přišel Josef domů s úsměvem: „Marie, mám nápad. Co kdybychom uspořádali sousedskou brigádu? Pozveme všechny a společně něco opravíme.“ Nevěřila jsem tomu, ale souhlasila jsem.

Rozeslali jsme pozvánky do schránek a čekali na odpovědi. První přišla Anička s maminkou: „Rády pomůžeme.“ Pak pan Dvořák: „Přinesu nářadí.“ Nakonec dorazil i pan Král – nejdřív jen postával opodál, ale pak přinesl kýbl s barvou.

Celý den jsme natírali plot, uklízeli zahradu a opravovali omítku. Smáli jsme se, povídali si a poprvé po dlouhé době jsem cítila radost. Večer jsme seděli u ohně a jedli buřty. Pan Král si ke mně přisedl: „Marie, omlouvám se za ta slova na schůzi. Neuvědomil jsem si, jak moc vás to může ranit.“

Poděkovala jsem mu a v očích mě zase pálily slzy – tentokrát ale štěstím. Uvědomila jsem si, že i když jsou lidé někdy zlí a závistiví, většina z nich má dobré srdce.

Dnes už se nebojím vyjít před dům ani potkat sousedy v obchodě. Náš dům možná není nejkrásnější v ulici, ale je plný lásky a podpory.

Občas si ale stále kladu otázku: Proč musí být lidé nejdřív krutí, aby pak mohli ukázat svou lepší stránku? A co byste udělali vy na mém místě?