Všechno zůstalo jí, mně jen krabice starých fotek: Příběh ztracené sestry

„To nemyslíš vážně, Jitko! Vždyť to byl i můj bratr!“ křičela jsem na ni přes kuchyňský stůl, zatímco ona klidně skládala papíry do šanonu. Její pohled byl chladný, neoblomný. „Všechno je napsané v závěti, Aleno. Já za to nemůžu.“ Její hlas byl ledový jako únorové ráno, kdy jsme se naposledy viděli všichni pohromadě.

Stála jsem tam, v domě, kde jsem s bratrem Petrem prožila dětství. Všude kolem mě byly jeho věci – jeho starý šachový stolek, knihy o horolezectví, dokonce i jeho oblíbený hrnek s nápisem „Nejlepší brácha na světě“. Ale všechno to teď patřilo Jitce. Mně zůstala jen krabice starých fotek, kterou mi podala s výrazem, jako by mi nabízela zbytky po hostině.

Petr byl o dva roky starší. Když jsme byli malí, chránil mě před kluky na sídlišti a učil mě jezdit na kole. Když naši zemřeli při autonehodě, bylo mi patnáct a jemu sedmnáct. Drželi jsme spolu, protože jsme neměli nikoho jiného. Jenže pak přišla Jitka. Zpočátku jsem ji měla ráda – byla vtipná, energická, uměla rozesmát i našeho uzavřeného bratra. Ale časem mezi nás vklouzla neviditelná zeď.

Po svatbě se Petr změnil. Už nebyl tolik doma, nevolal mi tak často. Když jsem mu jednou řekla, že mi chybí naše společné večery u filmu, jen se usmál a řekl: „To je život, Alčo. Musíme jít dál.“ Tehdy jsem poprvé pocítila, že ho ztrácím.

Když Petr onemocněl rakovinou, všechno se ještě zhoršilo. Jitka mě k němu skoro nepouštěla. „Potřebuje klid,“ říkala pokaždé, když jsem chtěla přijít. Viděla jsem ho naposledy týden před smrtí. Byl slabý, ale usmál se na mě tím svým typickým způsobem. „Neboj se o mě,“ zašeptal a stiskl mi ruku.

Po pohřbu se všechno rozpadlo. Dědictví – dům, auto, peníze – připadlo Jitce. Prý to tak Petr chtěl. Nikdo se mě na nic neptal. Mně zůstala jen ta krabice fotek a pocit, že jsem byla vyškrtnuta z vlastní rodiny.

Seděla jsem doma na gauči a prohlížela si fotky z dětství. Na jedné jsme s Petrem na chalupě u babičky – on má na hlavě mou čepici a já jeho šálu. Smáli jsme se tehdy tak nahlas, že nás babička musela okřiknout. Na jiné jsme oba v nemocnici po autonehodě rodičů – držíme se za ruce a v očích máme strach i naději zároveň.

Telefon zazvonil až večer. Byla to teta Marie z Brna. „Alenko, jak to zvládáš?“ ptala se opatrně. „Nevím,“ odpověděla jsem popravdě. „Připadám si jako cizinec ve vlastním životě.“

„Víš, že Petr tě měl vždycky rád,“ řekla teta tiše. „Ale Jitka… ona nikdy nechápala vaše pouto.“

„To není fér,“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil. „Všechno je pryč. I vzpomínky jako by patřily jí.“

Teta mlčela a pak dodala: „Vzpomínky ti nikdo nevezme.“

Ale já věděla své. V malém městě jako je naše všichni věděli všechno – kdo co zdědil, kdo s kým nemluví. Když jsem šla do obchodu pro rohlíky, paní za pultem se na mě dívala soucitně a šeptala něco kolegyni. Sousedi mě zdravili opatrněji než dřív.

Jednou večer jsem potkala Jitku před domem mého bratra. Nesla tašku s nákupem a tvářila se unaveně.

„Jitko… můžeme si promluvit?“ oslovila jsem ji.

Zastavila se a povzdechla si: „O čem ještě chceš mluvit?“

„O Petrovi… o nás.“

Chvíli mlčela a pak řekla: „Všechno už bylo řečeno.“

„Ne pro mě,“ namítla jsem tiše.

Podívala se na mě s výrazem, ve kterém byla únava i lítost. „Petr chtěl, abych byla v bezpečí. Bál se o mě… o děti.“

„A co já?“ zeptala jsem se zoufale.

„Ty jsi silná,“ odpověděla Jitka a rychle odešla do domu.

Zůstala jsem stát na chodníku a cítila jsem se menší než kdy dřív.

Další týdny byly těžké. Přemýšlela jsem o tom všem pořád dokola – proč Petr rozhodl takhle? Byla jsem pro něj opravdu jen sestra na okraji života? Nebo ho Jitka přesvědčila? Nikdy už se to nedozvím.

Začala jsem chodit na terapii k paní doktorce Novotné. Poprvé v životě jsem někomu řekla nahlas: „Mám pocit, že nepatřím nikam.“

Paní doktorka mě vyslechla a řekla: „Zkuste najít něco, co je jen vaše. Něco, co vám nikdo nevezme.“

Začala jsem psát deník a lepit do něj staré fotky s komentáři – vzpomínky na dětství s Petrem, na naše tajné výlety do lesa za městem, na společné Vánoce bez rodičů.

Jednou večer mi přišla zpráva od Jitky: „Našla jsem ještě pár tvých věcí u nás doma. Můžeš si je vyzvednout.“

Šla jsem tam s těžkým srdcem. Čekala mě v předsíni s krabicí v ruce.

„Děkuju,“ řekla jsem tiše.

„Aleno… promiň,“ zašeptala najednou Jitka a v očích měla slzy.

Nevěděla jsem, co říct. Jen jsme tam stály proti sobě – dvě ženy spojené bolestí jednoho muže.

Doma jsem otevřela krabici – byly tam dopisy od Petra z doby, kdy byl na vojně, jeho starý svetr a pár dětských kreseb.

Seděla jsem dlouho do noci a četla jeho slova: „Alčo, nikdy nezapomeň, že jsi moje jediná sestra a vždycky tě budu chránit.“

Možná mi nezůstalo dědictví ani dům plný vzpomínek. Ale mám něco jiného – kus svého života zachycený v dopisech a fotkách.

Někdy si říkám: Co vlastně znamená rodina? Je to krev? Sdílený majetek? Nebo vzpomínky a láska, které nám nikdo nevezme?

A co byste udělali vy na mém místě? Odpustili byste? Nebo byste bojovali dál?