Omluvila jsem se snaše za svou tvrdost: Příběh o tom, jak těžké je pustit někoho nového do rodiny

„Tohle je můj dům, Jano. Tady se věci dělají jinak.“ Moje slova visela ve vzduchu jako těžký závěs. Jana stála u kuchyňské linky, v ruce držela utěrku a dívala se na mě s očima plnýma slz. Byla to už třetí hádka ten týden a já, místo abych ustoupila, jsem jen přilila olej do ohně.

Nikdy jsem nebyla zlá, aspoň jsem si to o sobě myslela. Ale když se Michal rozhodl přivést si domů ženu, všechno ve mně se sevřelo. Po smrti mého muže jsem byla na děti sama. Michal byl můj opěrný bod, moje jistota, a najednou tu byla Jana – mladá, krásná, s jinými zvyky a představami o životě. Všechno chtěla dělat po svém. A já? Já měla pocit, že mi někdo bere domov.

„Mami, nech ji být,“ ozval se Michal z obýváku. „Jana to myslí dobře.“

„Dobře? To je otázka názoru,“ odsekla jsem a cítila, jak mi srdce buší až v krku.

Jana se tiše otočila a odešla do pokoje. Slyšela jsem tlumené vzlyky za zavřenými dveřmi. Místo abych šla za ní, sedla jsem si ke stolu a začala škrábat brambory. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč to nejde? Proč mě nerespektuje? Proč mi Michal nepomůže?

Všechno začalo nevinně. Michal s Janou přišli po svatbě bydlet k nám do malého bytu v Kladně. Bylo to jen na přechodnou dobu, než si našetří na vlastní bydlení. Ale už první týden jsem cítila, že to nebude jednoduché. Jana měla jiné představy o pořádku, vaření i trávení volného času. Když jsem jí řekla, že se u nás v neděli vždycky peče bábovka, usmála se a navrhla místo toho štrúdl. „U nás doma jsme to tak dělali,“ řekla vesele.

Jenže já jsem nebyla připravená vzdát se svých zvyků. Každý její návrh jsem brala jako útok na sebe samu. Když jednou přerovnala skříňku s kořením, vybuchla jsem: „Tady má všechno své místo! Jak mám teď najít majoránku?“

Michal byl mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Snažil se uklidňovat situaci, ale většinou jen mlčel nebo odešel z místnosti. Moje dcera Hanka, která už dávno bydlela v Praze, mi po telefonu říkala: „Mami, musíš být tolerantnější. Vždyť Jana není tvůj nepřítel.“

Ale já jsem to tehdy neviděla. Každý den byl boj o drobnosti – kdo umyje nádobí, kdo koupí rohlíky, kdo bude vařit večeři. Nejhorší byly večery, kdy jsme seděli u stolu a mlčky jedli. Jana se snažila navazovat rozhovor, ale já odpovídala jednoslovně nebo vůbec.

Jednou večer přišla za mnou do kuchyně.

„Paní Novotná…“ začala opatrně.

„Říkej mi prosím maminko,“ opravila jsem ji automaticky.

„Maminko… já vím, že to pro vás není jednoduché. Ale já se snažím… Opravdu nechci dělat problémy.“

Podívala se na mě tak upřímně, až mě bodlo u srdce. Ale místo abych ji objala nebo aspoň pohladila po ruce, jen jsem kývla hlavou a dál utírala stůl.

Čas plynul a napětí mezi námi rostlo. Jednoho dne Jana sbalila pár věcí a odešla k rodičům do Slaného. Michal byl zoufalý. „Mami, proč to děláš? Proč nám to tak komplikuješ?“ křičel na mě poprvé v životě.

Seděla jsem sama v kuchyni a poprvé pocítila prázdnotu. Byt byl tichý, žádné smíchy z vedlejšího pokoje, žádné kroky na chodbě. Jen tikot hodin a moje výčitky svědomí.

Trvalo mi několik dní, než jsem našla odvahu zavolat Janě. Zvedla to až napotřetí.

„Jano… chci se omluvit,“ řekla jsem tiše.

Na druhém konci bylo ticho.

„Já… vím, že jsem byla tvrdá. Ale nebylo to kvůli tobě. Já jen… mám strach pustit někoho nového k sobě domů.“

Jana mlčela dlouho, pak jen tiše řekla: „Já vás chápu. Ale potřebuju vědět, že mě přijímáte.“

Slíbila jsem jí to a poprvé v životě cítila úlevu.

Dnes už bydlí s Michalem ve vlastním bytě v Hostivicích. Občas mě pozvou na oběd nebo na kávu. Jana mi vždycky nabídne štrúdl – její způsob smíření.

Když sedím u nich v kuchyni a vidím je spolu šťastné, ptám se sama sebe: Proč je tak těžké pustit někoho nového do rodiny? A kolik bolesti by se dalo ušetřit, kdybychom si dokázali říct promiň včas?

Možná nejsem jediná tchyně v Česku, která tohle prožila. Jak jste to měli vy? Dokázali jste přijmout nové členy rodiny bez boje?