Bratrův dům, mé dětství: Když se domov stane cizím místem

„To nemyslíš vážně, Honzo! Vždyť je to i můj domov!“ vyhrkla jsem, když jsem stála v kuchyni, kde ještě před rokem voněla maminčina bábovka. Honza se na mě ani nepodíval. Jen si dál zapisoval něco do svého notesu, jako by šlo o běžnou pracovní schůzku. „Jitko, chápeš přece, že teď je všechno jinak. Dům je napsaný na mě. Potřebuju peníze na splátky hypotéky a… prostě to tak musí být.“

Zůstala jsem stát s rukama položenýma na oprýskaném stole, kde jsme s bráchou kdysi hrávali člověče, nezlob se. V hlavě mi hučelo. Po smrti rodičů jsme si slíbili, že budeme držet při sobě. Že dům zůstane naším útočištěm. Ale teď? Teď jsem tu byla jen nájemnice. Cizí v místě, kde jsem se učila psát, kde jsem poprvé políbila kluka pod starou jabloní na zahradě.

„A co kdybych ti platila jen energie? Vždyť víš, že mám jen tu práci v knihovně…“ zkusila jsem to naposledy. Honza zavrtěl hlavou. „To by nebylo fér. Já bych to musel platit za tebe? Promiň, Jitko, ale už nejsme děti.“

Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet. Vzpomněla jsem si na mámu, jak nás vždycky smiřovala, když jsme se hádali o poslední koláč. „Jednou budete mít jen jeden druhého,“ říkávala. Tehdy jsem tomu nerozuměla. Teď mi její slova zněla v hlavě jako výčitka.

Následující týdny byly jako zlý sen. Každý den jsem chodila do práce s těžkým srdcem a večer se vracela do domu, který už nebyl mým domovem. Honza mi poslal smlouvu – obyčejný papír, kde stálo „nájemce: Jitka Novotná“. Ani jednou nezavolal, nezeptal se, jak mi je. Jen účetní chlad.

Jednou večer jsem seděla na verandě a dívala se do zahrady. Sousedka paní Procházková přišla zalít květiny a zastavila se u plotu. „Jitunko, co se děje? Vypadáš jako stín.“

Chvíli jsem mlčela a pak jí všechno řekla. O tom, jak mě bratr nutí platit nájem v domě našich rodičů. O tom, jak se cítím zrazená a sama.

Paní Procházková pokývala hlavou. „To je těžké, děvče. Ale víš co? Dům je jen dům. Rodina je víc.“

Ale co když už žádná rodina není?

Začala jsem si hledat podnájem. Každý inzerát byl jako rána do srdce – garsonka v paneláku na sídlišti, sdílený byt s cizími lidmi. Nic z toho nebylo domovem.

Jednoho dne jsem našla v kuchyni starou krabici s dopisy od mámy. Sedla jsem si na podlahu a četla její písmo: „Milá Jitko, nikdy nezapomeň, že domov není o zdech a střeše, ale o lidech, kteří tě mají rádi.“

Rozplakala jsem se. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery u stolu, na smích i hádky, na vůni jablečného koláče a tátovy noviny rozložené přes půl stolu.

Když jsem další den potkala Honzu na chodbě, měla jsem chuť mu všechno vyčíst. Ale místo toho jsem řekla jen: „Víš co? Zaplatím ti ten nájem. Ale nikdy ti neodpustím, že jsi ze mě udělal cizího člověka ve vlastním domě.“

Honza mlčel. Jen sklopil oči a rychle odešel.

Začala jsem šetřit každou korunu. Omezila jsem kino i kávu s kamarádkami. Večer jsem seděla v prázdné kuchyni a přemýšlela, jestli má cenu bojovat o místo, které už dávno není moje.

Jednou večer zazvonil zvonek. Stála tam moje sestra Lenka – přijela z Brna bez ohlášení. „Slyšela jsem od Procházkové… Co to ten Honza blbne?“

Seděly jsme spolu dlouho do noci a Lenka mě objala: „Nenech si vzít vzpomínky kvůli penězům.“

Ale jak to udělat? Jak žít pod jednou střechou s bratrem, který mě vidí jen jako zdroj příjmu?

O měsíc později přišel Honza s novou smlouvou – tentokrát nižší nájemné a možnost odkupu podílu v budoucnu. Prý mu to poradil právník.

„Tohle není fér,“ řekla jsem mu do očí. „Vím, že máš svoje starosti, ale proč jsi mi to neřekl rovnou? Proč jsi mě musel ponížit?“

Honza poprvé za celou dobu vypadal zahanbeně. „Nevím… Asi jsem měl strach. O dům, o peníze… O nás.“

Seděli jsme spolu dlouho mlčky u stolu, kde kdysi sedával táta.

Dnes už vím, že domov není místo – je to vztah k lidem a k sobě samému. Ale pořád mě bolí představa, že někdo může proměnit vzpomínky v čísla na účtu.

Možná jednou odpustím. Možná ne.

Ale řekněte mi – co byste udělali vy? Má cenu bojovat o domov za každou cenu? Nebo je lepší odejít a začít znovu jinde?