Cena svobody: Příběh Jany a jejích dcer

„Mami, jak jsi mohla?!“ křičí na mě Klára, starší z mých dvou dcer, zatímco mladší Anička sedí v koutě a tiše pláče. V kuchyni to voní po guláši, který jsem vařila celé odpoledne, ale nikdo nemá chuť jíst. Všechno je najednou jinak. Ještě před týdnem jsme byli rodina, která držela pohromadě – aspoň navenek. Jenže teď jsem jim oznámila, že odcházím od jejich otce. Po třiceti letech manželství.

„Kláro, prosím tě, zkus mě pochopit,“ šeptám a cítím, jak se mi třesou ruce. „Celý život jsem žila pro vás. Pro tátu. Nikdy jsem neměla čas ani prostor být sama sebou.“

Klára se na mě dívá s očima plnýma slz a vzteku. „A co my? Co Anička? Myslíš jen na sebe! Vždycky jsi říkala, že rodina je nejdůležitější.“

V tu chvíli mi hlavou běží všechny ty roky: ranní vstávání, abych jim stihla udělat svačiny do školy, nekonečné večery u domácích úkolů, hádky s manželem kvůli penězům, jeho mlčení, když jsem potřebovala obejmout. Vždycky jsem si říkala: vydržím to, kvůli holkám. Ale teď už nemůžu. Je mi padesát dva a mám pocit, že mi život protéká mezi prsty.

„Jano, ty jsi se zbláznila?“ ozve se ode dveří můj muž Petr. „Co si o tobě lidi pomyslí? Co řeknou sousedi? A co holky?“

„Petře, už to dál nejde,“ odpovídám tiše. „Nechci být jen tvoje služka. Chci žít.“

Vím, že v očích všech jsem ta špatná. Ta, co rozbíjí rodinu. Ale nikdo nevidí ty roky ticha mezi mnou a Petrem, jeho nezájem o všechno kromě práce a televize, moje osamělé večery na balkoně s hrnkem čaje a slzami v očích.

Anička ke mně přichází a šeptá: „Mami, já nechci, abys odešla.“

Objímám ji a cítím její drobné tělo chvějící se v náručí. „Já tě nikdy neopustím, Aničko. Jen potřebuju najít sama sebe.“

V práci v knihovně si všichni myslí, že mám ideální život. Nikdo neví, že už roky spím na gauči v obýváku a že poslední dárek od Petra byl mixér k Vánocům před pěti lety. Nikdo neví o těch nocích, kdy jsem si přála být někde jinde – nebo někým jiným.

Když jsem to řekla mámě, rozplakala se: „Janičko, vždyť to přece vydržely všechny ženský před tebou. Pro děti.“

Ale já už nechci jen vydržet. Chci žít.

Začala jsem chodit na keramiku do domu dětí a mládeže na sídlišti. Poprvé po letech jsem cítila radost z něčeho vlastního. Tam jsem potkala Evu – rozvedenou matku dvou synů, která mi řekla: „Neboj se být šťastná. Děti to časem pochopí.“

Ale doma je to peklo. Klára mi přestala psát zprávy, Anička je pořád smutná a Petr mě ignoruje úplně. Každý den si vyčítám, jestli jsem neudělala chybu.

Jednou večer přijde Klára domů pozdě a najde mě u stolu s hlavou v dlaních.

„Mami… promiň,“ zašeptá a sedne si vedle mě. „Já jen… bojím se, že už nikdy nebudeme rodina.“

Chytím ji za ruku: „Rodina jsme pořád. Jen jinak.“

Začínám si hledat malý byt v paneláku na druhém konci města. Bojím se samoty i toho, co bude dál. Ale poprvé za dlouhou dobu cítím naději.

Jednoho dne mi Eva zavolá: „Jano, pojď s námi na výlet do Českého ráje.“

Sedíme na skále s výhledem na Trosky a já poprvé po letech dýchám z plných plic.

Ale když přijdu domů pro poslední věci, čeká mě Petr s Klárou v kuchyni.

„Mami,“ začne Klára opatrně, „jestli tě tohle opravdu udělá šťastnou… tak to zkusíme pochopit.“

Petr se jen dívá do stolu: „Snad víš, co děláš.“

Odcházím s kufrem v ruce a srdcem plným strachu i naděje.

Dnes večer sedím ve svém novém bytě a píšu tenhle příběh. Přemýšlím: Má matka právo na vlastní štěstí? Nebo je její povinností vždycky všechno obětovat pro děti? Co byste udělali vy?