Cizinka v Praze: Jak jsem zjistila, že domov není jen místo, odkud pocházíte

„Ty nejsi odsud, viď?“ ozvalo se za mnou v přeplněné tramvaji číslo 22, když jsem už potřetí zmateně hledala zastávku Albertov. Otočila jsem se a spatřila kluka v mikině s logem Karlovy univerzity. Jeho pohled byl pobavený, ale v očích mu hrála zvědavost. „Ne, jsem z Chotěboře,“ odpověděla jsem tiše a doufala, že to nebude znamenat další trapné otázky.

Ale znamenalo. „Aha, to je někde u Humpolce, ne? To tam máte vůbec internet?“ zasmál se a já cítila, jak mi hoří tváře. V tu chvíli jsem si poprvé naplno uvědomila, jak moc jsem cizí v tomhle městě, kde lidé běhají s hlavami sklopenými do mobilů a nikdo se na nikoho neusměje.

Do Prahy jsem přijela před měsícem. V Chotěboři jsme měli tři autobusové linky a nejvyšší budova byla starý mlýn, dnes už jen muzeum. Tady jezdí metro pod zemí a tramvaje křižují město jako žíly v těle obra. První týden jsem se ztratila třikrát – jednou dokonce skončila až na Smíchově místo na Dejvické. Všude kolem mě proudily davy lidí, kteří věděli přesně, kam jdou. Já byla jen další tvář v anonymním moři.

Na koleji jsem sdílela pokoj s Terezou z Plzně. Byla sebevědomá, hlasitá a měla už po týdnu partu kamarádů. Já trávila večery na telefonu s mámou nebo četla knížky. „Proč nejdeš s námi ven?“ ptala se mě Tereza jednou večer, když si lakovala nehty na posteli. „Nevím… asi se necítím mezi vámi dobře,“ přiznala jsem. „Hele, musíš se trochu otrkat. Tady nikoho nezajímá, odkud jsi. Ale když budeš pořád sedět na pokoji, tak tě budou brát jako divnou.“

Jenže mě to zajímalo. Každý den mi někdo připomněl, že nejsem „odsud“. Na přednáškách jsem nerozuměla pražskému slangu, v menze jsem poprvé ochutnala sushi a nevěděla, jak se jí hůlkami. Když jsem jednou omylem řekla „rohlík“ místo „houska“, spolužáci se smáli. „Ty jsi fakt z vesnice,“ poznamenal Petr z vedlejší lavice.

Nejhorší byly víkendy. Zatímco ostatní jezdili domů nebo chodili po klubech, já bloudila po nábřeží a sledovala Vltavu. Volala jsem mámě a snažila se předstírat, že je všechno v pořádku. „Neboj, zvykneš si,“ říkala mi do telefonu. „Každý začátek je těžký.“

Jednoho dne mi přišla zpráva od táty: „Doma je všechno při starém. Babička peče koláče, přijedeš na víkend?“ Rozplakala jsem se uprostřed koleje. Chtěla jsem domů – zpátky do světa, kde každý zná moje jméno a kde není ostuda nevědět, jak funguje PID Lítačka.

Ale domů jsem nejela. Místo toho jsem šla na studentskou akci do klubu Cross s Terezou a její partou. Byla tam i Klára z Moravy, která se mi svěřila: „Víš co? Já to mám stejně. Taky si připadám jako mimoň.“ Poprvé jsem měla pocit, že nejsem sama.

Začala jsem si všímat detailů – že i Pražáci mají své nejistoty a strachy. Že i oni někdy touží po tichu a klidu malého města. Jednou večer jsme s Terezou seděly na parapetu koleje a dívaly se na světla města. „Víš co je zvláštní?“ řekla jsem jí. „Že čím víc se snažím zapadnout, tím víc si připadám ztracená.“

„To je normální,“ odpověděla Tereza tiše. „Ale časem zjistíš, že domov není místo, ale lidi kolem tebe.“

Začala jsem chodit na procházky po Žižkově a objevovala kavárny, kde si baristka pamatovala moje jméno i oblíbený dortík. Našla jsem si brigádu v knihkupectví na Vinohradech – tam mi poprvé někdo řekl: „Jste tu nová? To nevadí, každý jsme někdy začínali.“

Přesto mě občas stále bodne u srdce, když slyším: „Ty nejsi odsud.“ Už to ale neberu jako urážku – spíš jako připomínku toho, odkud pocházím a co všechno ve mně zůstává.

Dnes už vím, že Praha nikdy nebude Chotěboř a já nikdy nebudu stoprocentní Pražačka. Ale možná je to tak správně.

Někdy večer přemýšlím: Je možné mít dva domovy? Nebo člověk vždycky zůstane cizincem tam, kde začal nový život? Co myslíte vy?