Dary, které všechno změnily – Příběh české nevěsty

„Tohle si nemůžeš vzít, Aničko! To je urážka naší rodiny!“ křičela na mě maminka, zatímco v ruce svírala porcelánovou vázu s vyrytým erbem Novotných. Bylo to den před mou svatbou a já stála uprostřed obýváku v našem panelákovém bytě na Jižním Městě, obklopená dárky, květinami a napětím, které by se dalo krájet. Táta mlčel, seděl v rohu a upřeně zíral do podlahy. Všichni čekali, co řeknu.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Vždycky jsem si myslela, že svatba je o lásce a radosti, ale místo toho jsem byla svědkem toho, jak se dvě rodiny přetahují o to, kdo mě víc vlastní. Váza od Novotných – rodiny mého nastávajícího manžela Petra – byla nádherná, starožitná a podle jeho maminky „symbol spojení dvou významných rodů“. Jenže moje máma ji vnímala jako výsměch. „My nejsme žádní šlechtici! Ať si ty svoje erby strčí za klobouk!“ prskala a já cítila, jak se mi do očí derou slzy.

„Mami, prosím tě… vždyť je to jen dárek,“ snažila jsem se ji uklidnit. Ale ona jen zavrtěla hlavou. „To není dárek, Aničko. To je vzkaz. Chtějí ti ukázat, že oni jsou něco víc. A ty jim to dovolíš?“

Petr stál vedle mě a nervózně si mnul ruce. „Tvoje máma to přehání,“ zašeptal mi do ucha. „Moje mamka to myslela dobře.“

Cítila jsem se rozpolcená. Na jedné straně moje rodina – obyčejní lidé z Prahy, kteří celý život šetřili na to, abych mohla studovat a jednou se měla líp než oni. Na druhé straně Novotní – podnikatelé z Vinohrad, kteří byli zvyklí na luxus a okázalost. A já mezi nimi, roztrhaná na kusy.

Večer jsme seděli s Petrem na balkoně a dívali se na světla města. „Víš, že tvoje máma mi dneska řekla, že nejsem dost dobrá pro tvou rodinu?“ zeptala jsem se tiše.

Petr se zamračil. „To určitě nemyslela vážně.“

„Řekla to. A já nevím, co mám dělat. Mám pocit, že místo svatby chystáme válku.“

Petr mě objal. „Na tom nezáleží. Důležité jsme my dva.“

Ale já věděla, že to není pravda. Rodiny byly všude kolem nás – v každém pohledu, v každém slově, v každém daru.

Druhý den ráno přišla další rána. Moje babička přinesla starý rodinný prsten – jednoduchý zlatý kroužek s malým rubínem. „Tohle nosila tvoje prababička ve válce,“ řekla dojatě. „Chci, abys ho měla na svatbě.“

Když to viděla Petrova maminka paní Novotná, jen se ušklíbla: „To je hezké… ale snad si nevezmeš něco tak obyčejného k našim šperkům?“

V tu chvíli jsem vybuchla. „Proč vám všem tak záleží na tom, co mám na sobě? Proč nemůžete být prostě šťastní?“

Všichni ztichli. Táta se poprvé za dva dny zvedl a přišel ke mně. „Aničko, my tě máme rádi takovou, jaká jsi. Nezáleží na tom, co nosíš nebo kdo ti co dal.“

Ale já už byla unavená. Chtěla jsem utéct – od všech těch očekávání a tlaků.

Večer před svatbou jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na oba dary – vázu i prsten. Přemýšlela jsem o tom, co pro mě znamenají. Váza byla krásná, ale cizí. Prsten byl starý a obyčejný, ale cítila jsem v něm sílu všech žen v naší rodině.

Ráno přišel Petr. „Jsi připravená?“ zeptal se.

Podívala jsem se mu do očí a poprvé za poslední dny jsem cítila klid. „Ano,“ odpověděla jsem a navlékla si prsten od babičky.

Na obřadu bylo ticho. Všichni čekali, co si vezmu – jestli vázu vystavím na čestné místo nebo jestli budu mít na ruce rodinný šperk Novotných. Ale já měla jen ten jednoduchý prsten.

Po obřadu ke mně přišla Petrova maminka. „Tohle jsi nemusela udělat,“ řekla chladně.

„Ale musela,“ odpověděla jsem klidně. „Jsem vděčná za váš dar, ale dneska chci být sama sebou.“

Maminka mě objala a poprvé za dlouhou dobu jsme obě plakaly – ne kvůli hněvu nebo zklamání, ale kvůli úlevě.

Dnes už vím, že někdy musíme zklamat ostatní, abychom nezklamali sami sebe. Ale ptám se: Proč je pro nás tak těžké přijmout rozdíly mezi rodinami? Musí být láska vždycky boj?