Deset let ticha: Když se Petr vrátil, zhroutil se mi svět znovu

„Proč jsi mi to udělal, Petře?“ vykřikla jsem do ticha předsíně, kde stál muž, kterého jsem deset let oplakávala. Déšť bubnoval na okna našeho panelákového bytu v Nuslích a já měla pocit, že se mi srdce roztrhne. Petr, s tváří unavenější než kdy dřív, mlčel. Jen se na mě díval těma očima, které jsem kdysi tolik milovala a které mi teď připadaly cizí.

„Můžu dovnitř?“ zeptal se tiše, skoro provinile. Byla jsem v šoku. Všechno, co jsem si za poslední roky složitě budovala – nový život, novou práci v knihovně, vztah s Martinem, který mi pomáhal znovu věřit lidem – to všechno se v tu chvíli rozpadalo jako domeček z karet.

Zavřela jsem oči a snažila se popadnout dech. „Proč jsi odešel? Proč ses nikdy neozval? Víš vůbec, co jsi mi způsobil?“

Petr přešlápl a já si všimla, že se mu třesou ruce. „Musel jsem. Nešlo to jinak. Všechno se tehdy zkomplikovalo…“

„To je všechno? Deset let ticha a ty mi řekneš jenom tohle?“ Hlas se mi zlomil. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem seděla u stolu s naší dcerou Terezkou a vymýšlela pohádky o tom, kde je její táta. Na všechny ty lži, které jsem musela říkat, abych ji ochránila před pravdou, že nás Petr prostě opustil.

Terezka teď byla dospívající slečna, která se právě učila na přijímačky na gymnázium. Byla v pokoji a poslouchala hudbu, netušíc, že za dveřmi stojí její otec. Co jí řeknu? Jak jí vysvětlím, že muž, kterého znala jen z fotografií a mých vyprávění, je zpátky?

Petr vešel dovnitř a rozhlédl se po bytě. Všechno bylo jiné. Nový nábytek, jiné barvy na zdech, fotografie z posledních let, na kterých byl Martin, já a Terezka. Petr se zastavil u jedné z nich a dlouho na ni hleděl.

„To je on? Ten, s kým teď žiješ?“ zeptal se tiše.

Přikývla jsem. „Ano. Martin mi pomohl, když jsem byla na dně. Když jsi odešel, nevěděla jsem, jak dál. On tu byl pro mě i pro Terezku.“

Petr se posadil na kraj pohovky a složil hlavu do dlaní. „Já vím, že nemám právo nic chtít. Ale potřeboval jsem tě vidět. Potřeboval jsem vidět Terezku.“

V tu chvíli se otevřely dveře a Terezka vyšla z pokoje. Zastavila se uprostřed pohybu, když spatřila neznámého muže. „Mami, kdo to je?“

Zatajila jsem dech. „Terezko… tohle je… tohle je tvůj táta.“

Terezka zůstala stát jako přimražená. „Můj táta? Ale… vždyť jsi říkala, že…“

„Že je daleko. Že nemůže přijít. Ale teď je tady.“ Snažila jsem se mluvit klidně, ale v očích mě pálily slzy.

Petr vstal a udělal k ní krok. „Ahoj, Terezko. Já… vím, že jsem ti moc chyběl. Moc mě to mrzí.“

Terezka na něj chvíli hleděla, pak se otočila a zabouchla se zpátky do pokoje. Její pláč jsem slyšela i přes zavřené dveře.

Zůstali jsme s Petrem sami. Vzduch mezi námi byl těžký, plný nevyřčených slov a bolesti. „Co teď chceš dělat?“ zeptala jsem se.

Petr se na mě podíval. „Nevím. Chtěl jsem jen… vědět, jestli jste v pořádku. Jestli jsi šťastná.“

„A co čekáš, že ti řeknu? Že tě vezmu zpátky? Že všechno zapomenu?“

„Ne. Vím, že jsem to zkazil. Ale… byl jsem v průšvihu. Dlužil jsem peníze špatným lidem. Vyhrožovali mi. Myslel jsem, že vás ochráním, když zmizím.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Tohle jsi mi měl říct. Spolu bychom to zvládli. Ale tys mi vzal možnost rozhodnout se. Vzal jsi mi deset let života.“

Petr sklopil hlavu. „Máš pravdu. Odpustíš mi někdy?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Všechno ve mně křičelo, že si nezaslouží odpuštění. Ale zároveň jsem cítila, jak se ve mně mísí vztek s lítostí a starou láskou, která nikdy úplně nezmizela.

Večer jsem seděla v kuchyni a dívala se z okna na rozsvícenou Prahu. Martin mi volal, ale neměla jsem sílu mu to všechno vysvětlovat. Terezka nevyšla z pokoje až do rána. Petr spal na gauči v obýváku, tiše jako stín minulosti, který se vrátil, aby mi připomněl všechno, co jsem chtěla zapomenout.

Ráno bylo tiché a napjaté. Terezka se vyhnula pohledu na Petra a rychle odešla do školy. Já jsem seděla u stolu a sledovala, jak Petr balí své věci.

„Odejdeš?“ zeptala jsem se.

Přikývl. „Nemůžu tu zůstat. Ale… kdybys někdy chtěla, abych Terezku viděl, ozvi se mi. Budu čekat.“

Když za ním zaklaply dveře, rozplakala jsem se. Věděla jsem, že žádné rozhodnutí nebude správné. Že ať udělám cokoli, někdo bude trpět.

Dnes, když píšu tenhle příběh, pořád nevím, jestli jsem udělala správně. Může člověk opravdu odpustit takovou zradu? A co je vlastně správné – chránit své srdce, nebo dát druhou šanci? Co byste udělali vy?