Dopis od maminky: Když minulost zaklepe na dveře

„Proč mi zase píšeš? Copak ti nestačilo, co jsi mi udělala?“ šeptala jsem sama sobě, když jsem roztrhla obálku s rozpoznatelným písmem mé matky. Pršelo. Kapky bubnovaly na parapet a já stála v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě, ruce se mi třásly. V hlavě mi vířily vzpomínky na to, jak mě před deseti lety nechala s tátou a mladším bratrem Petrem a odešla za novým životem s nějakým Karlem do Brna. Od té doby jsme si psaly jen dvakrát – a pokaždé to bolelo.

Tentokrát byl dopis jiný. „Milá Jitko,“ stálo v úvodu, „vím, že nemám právo tě žádat o nic. Ale jsem zoufalá. Potřebuji tvoji pomoc.“ Dál popisovala, jak Karel přišel o práci, jak mají dluhy a hrozí jim exekuce. „Prosím tě, mohla bys nám půjčit peníze? Vím, že jsi šikovná a máš dobrou práci v té bance…“

Zlost mě bodla do hrudi. „Šikovná? Dobrou práci? To je všechno, co o mně víš?“ vyhrkla jsem nahlas. V tu chvíli vešel Petr do kuchyně. „Co se děje?“ zeptal se ospale a promnul si oči.

„Máma… potřebuje peníze,“ odpověděla jsem stroze.

Petr se zarazil. „A co chceš dělat?“

„Nevím,“ přiznala jsem. „Nechci jí nic dát. Ne po tom všem.“

Petr si sedl ke stolu a chvíli mlčel. „Víš… já bych jí asi pomohl. Je to pořád naše máma.“

„Naše máma? Ta, co nás nechala samotné s tátou, když jsme ji nejvíc potřebovali?“ vyjela jsem na něj.

„Možná právě proto,“ řekl tiše Petr.

Celý den jsem byla jako na trní. V práci jsem dělala chyby, kolegyně Jana se mě ptala, jestli jsem v pořádku. „Jitko, ty jsi dneska úplně mimo. Něco se stalo doma?“

„Jen rodinné věci,“ odbyla jsem ji.

Ale večer, když jsem seděla sama v obýváku a dívala se na staré fotky, začaly se mi v hlavě honit otázky. Proč vlastně pořád cítím takovou zlobu? Proč mě to pořád tolik bolí? Vzpomněla jsem si na dětství – na to, jak mě máma učila plést copánky, jak jsme spolu pekly bábovku. A pak na ten den, kdy nám oznámila, že odchází.

„Jitko, já už to tady nezvládám. Potřebuju začít znovu,“ řekla tehdy a já jí to nikdy neodpustila.

Dva dny jsem dopis schovávala v šuplíku a snažila se na něj nemyslet. Ale nedalo mi to spát. Nakonec jsem vzala telefon a zavolala tátovi.

„Tati, psala mi máma… Potřebuje peníze.“

Táta dlouho mlčel. „To je těžké… Víš, já jí nikdy neodpustil. Ale možná bys měla udělat to, co cítíš ty sama.“

Rozhodla jsem se napsat mámě zpět. „Mami, nevím, jestli ti dokážu pomoct. Bolí mě to všechno pořád stejně jako tehdy. Ale chci vědět pravdu – proč jsi odešla? Proč jsi nás nechala?“

Odpověď přišla za týden. „Jitko, byla jsem zbabělá. Myslela jsem si, že když odejdu, bude vám líp beze mě. Byla jsem nešťastná a nevěděla jsem, jak dál. Mrzí mě to každý den.“

Četla jsem její slova pořád dokola a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila něco jiného než vztek – smutek a možná i soucit.

Petr mě přemluvil, abychom za mámou jeli do Brna osobně. Cesta vlakem byla tichá; každý jsme byli ponoření do svých myšlenek. Když jsme zazvonili u jejího bytu v paneláku na Lesné, otevřela nám žena, která zestárla o deset let.

„Jitko… Petře…“ rozplakala se hned ve dveřích.

Seděli jsme u stolu v malé kuchyni a máma nám vyprávěla o svých chybách, o tom, jak se snažila začít znovu a jak ji minulost nikdy nepustila.

„Vím, že si nezasloužím vaši pomoc,“ řekla nakonec tiše.

Chvíli bylo ticho. Pak Petr položil ruku na její dlaň: „Mami… každý děláme chyby.“

Já jen mlčky přikývla. V tu chvíli jsem pochopila, že odpuštění není dar pro druhého – je to dar pro nás samotné.

Nakonec jsme jí s Petrem pomohli splatit část dluhů a domluvili jsme se, že zůstaneme v kontaktu. Není to jednoduché – staré rány se hojí pomalu. Ale poprvé po letech mám pocit, že jsme zase rodina.

Někdy večer přemýšlím: Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit člověku, který vás zradil? Nebo je některé rány lepší nikdy neotvírat?