Dům, který nikdy nebude jejich: Příběh zrady a osamění
„Tak kdy už nám konečně ukážeš tu závěť, mami?“ ozvalo se z kuchyně hlasem mé dcery Lenky, zatímco si nalévala další kávu. Seděla u stolu s mým synem Petrem a jeho ženou Martinou. Všichni tři měli na tváři ten samý výraz – směs netrpělivosti a falešné starostlivosti. Bylo mi šedesát dva let a žila jsem sama v malém řadovém domku na okraji Pardubic. Nikdy jsem si nemyslela, že se dožiju dne, kdy budu muset přemýšlet, jak ochránit svůj domov před vlastní rodinou.
„Závěť je moje věc,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. „Až přijde čas, dozvíte se všechno.“
Lenka protočila oči a Petr se uchechtl. „No jo, hlavně že tu pořád všechno spravujeme my. Kdybys nebyla tak tvrdohlavá, už bys mohla být někde v domově důchodců a nemusela by ses o nic starat.“
Ta slova mě bodla jako nůž. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží pohromadě, že děti budou stát při mně tak, jako jsem já stála při nich. Ale poslední roky se všechno změnilo. Po smrti mého manžela Karla se mezi námi vytvořila propast. Děti začaly jezdit jen tehdy, když něco potřebovaly – opravit plot, půjčit peníze, nebo si odvézt zavařeniny ze sklepa. Nikdy nepřišly jen tak. Nikdy se nezeptaly, jak se mám.
Začala jsem si všímat drobností. Lenka jednou přišla s katalogem realitní kanceláře a nenápadně mi ukazovala domy na prodej. „Víš, mami, kdybychom prodali tenhle tvůj barák, mohli bychom si koupit něco většího s Martinou. Tady je to stejně už staré a ty bys mohla mít klid.“
Petr zase jednou přinesl papíry na plnou moc. „Jen kdyby se ti něco stalo, abychom mohli zařídit věci v bance,“ vysvětloval s úsměvem, který mi připadal chladný jako led.
Začala jsem mít strach. Ne o svůj život – ale o to málo, co mi z něj zbylo. O svůj domov. O místo, kde jsem s Karlem vychovala děti, kde jsme slavili Vánoce, kde jsme plakali i smáli se. A teď? Teď tu sedím sama a poslouchám, jak moje vlastní krev plánuje můj konec.
Jednou večer jsem seděla v obýváku a dívala se na staré fotografie. Karel s dětmi na chalupě v Orlických horách. Já s Lenkou na maturitním plese. Petr na vojně v Českých Budějovicích. Tolik vzpomínek… A přesto tolik bolesti.
Začala jsem chodit do knihovny a hledat informace o dědictví. Mluvila jsem s právníkem panem Novotným, starým známým z gymplu. „Jaroslavo,“ řekl mi jednou při kávě v kavárně U Zeleného stromu, „máš právo rozhodnout o svém majetku podle sebe. Jestli chceš svůj dům odkázat třeba útulku pro psy nebo sousedce paní Holubové, je to tvoje věc.“
Ta myšlenka mě napadla poprvé právě tehdy – proč bych měla nechat svůj dům lidem, kteří mě už dávno přestali milovat? Proč bych měla odměnit jejich chamtivost?
Začala jsem psát dopis. Každý večer jsem seděla u kuchyňského stolu a psala své vzpomínky, bolesti i radosti. Psala jsem o tom, jak mě děti zklamaly, jak jsem se cítila sama a opuštěná. Psala jsem o tom, jak moc mi chybí Karel – jediný člověk, který mě opravdu miloval.
Jednoho dne jsem zavolala paní Holubové ze sousedství. Byla to stará paní bez rodiny, která mi často nosila koláče a pomáhala s nákupem. „Paní Holubová,“ řekla jsem jí tiše ve dveřích, „chtěla bych se vás na něco zeptat…“
Seděly jsme spolu u stolu a já jí vyprávěla svůj příběh. Plakala se mnou a držela mě za ruku. „Jarunko,“ řekla nakonec dojatě, „tohle si nezasloužíš.“
Začala jsem s právníkem Novotným připravovat novou závěť. Dům jsem odkázala charitě pro opuštěné děti a část peněz paní Holubové – za její laskavost a přátelství.
Když to děti zjistily… To byl teprve výbuch.
„Ty jsi nám to udělala schválně!“ křičela Lenka do telefonu tak hlasitě, že mě bolela hlava ještě druhý den.
„Po tom všem… Po tom všem, co jsme pro tebe udělali!“ rozčiloval se Petr.
Seděla jsem v kuchyni a dívala se z okna na rozkvetlou jabloň na zahradě. Slzy mi tekly po tváři – ne kvůli nim, ale kvůli sobě. Kvůli tomu všemu nenaplněnému očekávání lásky a vděčnosti.
Dny plynuly pomalu. Děti přestaly volat úplně. Sousedi mě zdravili s úctou a paní Holubová mi nosila čerstvé koláče ještě častěji než dřív.
Jednou večer jsem seděla u stolu s panem Novotným a popíjeli jsme čaj.
„Udělala jste dobře,“ řekl tiše.
„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Možná jsem přišla o rodinu… Ale možná jsem tím konečně našla klid.“
A tak tu sedím ve svém domě sama – ale poprvé po letech mám pocit, že je to opravdu můj domov.
Říkám si: Je lepší být sám než obklopen lidmi, kteří vás jen využívají? Co byste udělali vy na mém místě?
Udelala bych to stejně, bohužel děti nikdy uplne nejdou vydedit. Manžel má dceru, která ho už před 10 lety zavřela ani nevíme proč, řekla že mu ani na pohřeb nepůjde a postará se o to aby ani vnoučata nešla na pohřeb. Vnučky můj muž chtěl vídat a byl i se mnou vyhnan od domu, vozilnekolik let dárky tak si je jedna vnučka vzala u branky a ani bu neřekla a tak brankou praskla až mu málem urazila nos když se nákladem aby ji dal pusu… Manžel dceru vydedil, ale dověděli jsem se tě potomka nikdy nelze úplně vydedit..