Dva cesty k pravdě: Příběh ztracených dvojčat a jedné ženy

„Kde je tvá maminka?“ ptala jsem se zoufale, zatímco jsem tiskla promočeného chlapce k sobě. Déšť bubnoval do střechy našeho paneláku na pražském Jižním Městě a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. Chlapec mlčel, jen se ke mně tiskl a třásl se zimou. Byla jsem sama doma, můj manžel Tomáš byl na noční směně v nemocnici a dcera Klárka spala v dětském pokoji. V tu chvíli jsem netušila, že tímto okamžikem začíná příběh, který mi roztrhá život na kusy.

Jmenuji se Jana Novotná a ještě před rokem jsem si myslela, že mám obyčejný život. Práce účetní, manžel lékař, jedno dítě, hypotéka na byt. Ale když jsem té noci otevřela dveře a našla malého Adama, všechno se změnilo. Policie ho odvezla, ale já na něj nemohla přestat myslet. Proč byl sám? Kde byla jeho rodina? Proč mi jeho oči připomínaly někoho blízkého?

O několik měsíců později mi zavolali ze sociálky. Prý si na mě Adam často vzpomíná a ptá se po mně. Měla bych zájem ho navštívit? Srdce mi poskočilo. Tomáš byl proti – „Jano, máme dost svých starostí! Nejsi jeho matka.“ Ale já věděla, že musím. Když jsem Adama znovu uviděla, rozběhl se ke mně a objal mě tak silně, že jsem měla slzy v očích.

Začali jsme ho brát na víkendy domů. Klárka byla nadšená – „Mami, je to jako mít bráchu!“ Tomáš postupně roztál a Adam se stal součástí naší rodiny. Jenže pak přišel dopis. Neznámý rukopis, bez podpisu: „Adam má bratra. Hledejte pravdu.“

Začala jsem pátrat. Volala jsem na úřady, mluvila s pracovníky dětského domova, hledala stopy v Adamově minulosti. Všude jen mlčení nebo neochota. Až jednou mi stará sousedka paní Hrdličková řekla: „Pamatuju si tu ženu… Byla těhotná a pak najednou zmizela. Říkali, že měla dvojčata.“

V hlavě mi to začalo šrotovat. Co když Adam opravdu má bratra? Proč je od sebe někdo oddělil? A proč mi to nikdo nechce říct?

Jednoho večera jsem seděla s Tomášem v kuchyni. „Musím to zjistit,“ řekla jsem tiše. „Jano, co když tím všechno zničíš?“ odpověděl unaveně. „Co když najdeš něco, co nechceš vědět?“

Ale já už nemohla přestat. Našla jsem kontakt na bývalou sociální pracovnici paní Dvořákovou. Po dlouhém přemlouvání mi šeptem řekla: „Dvojčata byla odebrána matce hned po porodu. Jedno šlo do adopce, druhé do ústavu. Nikdo neví proč.“

Začala jsem hledat adoptivní rodiny v okolí. Po týdnech pátrání jsem narazila na jméno – Petr Malý. Narodil se ve stejný den jako Adam, ve stejné porodnici. Srdce mi bušilo jako o závod.

Napsala jsem rodině Malých dopis. Odpověděli zdrženlivě: „Nechceme rušit náš klid.“ Ale já neustoupila. Nakonec svolili k setkání.

Petr byl jako Adamův odraz v zrcadle – stejný úsměv, stejný pohled. Když se poprvé potkali, stáli proti sobě v rozpacích. Pak Adam natáhl ruku: „Ahoj…“ Petr ji stiskl a oba se rozesmáli.

Jenže tím drama neskončilo. Rodina Malých byla šokovaná – „Proč nám to nikdo neřekl? Máme právo vědět pravdu!“ Moje rodina byla rozpolcená – Tomáš měl strach, že přijdu o Adama i Klárku.

Začaly hádky. „Jano, proč ti nestačí naše rodina?“ vyčítal mi Tomáš. „Proč musíš pořád něco hledat?“ Klárka byla zmatená: „Mami, bude Adam pořád můj brácha?“

Já sama jsem nevěděla, co je správné. Chtěla jsem jen dát Adamovi šanci poznat svého bratra a pochopit svůj příběh. Ale čím víc jsem se blížila pravdě, tím víc jsem cítila bolest – nejen svou, ale i všech kolem mě.

Jednoho dne přišla Adamova biologická matka – Lucie Štěpánková. Stála přede mnou ve dveřích, oči plné slz: „Děkuju vám… Já… já neměla na výběr.“ Vyprávěla mi o svém zoufalství, o tlaku rodiny i úřadů, o tom, jak jí děti vzali hned po porodu.

Seděly jsme spolu dlouho do noci. Lucie plakala a já jí držela ruku. „Myslíte, že mi někdy odpustí?“ zeptala se tiše.

Nevěděla jsem, co říct.

Nakonec jsme uspořádali setkání všech – Adama, Petra, Lucie i obou rodin. Bylo to těžké, plné slz i výčitek, ale i smíření.

Dnes už vím, že pravda bolí, ale je jedinou cestou ke svobodě.

Někdy si večer sednu k oknu a dívám se do tmy: Udělala bych to znovu? Stálo to za tu bolest? Co byste udělali vy na mém místě?