Hostitelka ve vlastním domě: Příběh o lásce, zradě a hledání sebe sama

„Tohle je můj byt, Matěji! Nemůžeš si sem jen tak vodit kamarády bez domluvy!“ křičela jsem, zatímco se z předsíně ozýval smích jeho kamaráda Tomáše. Matěj se na mě podíval s ledovým klidem, který mě vždycky dokázal vytočit do běla. „Kláro, jsi hostitelka. On je host. Ty jsi tu jen host.“ Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Jak to mohl říct? Vždyť jsem byla ta, kdo platil nájem, kdo tu žil roky předtím, než jsem ho vůbec poznala.

Když jsme se s Matějem poznali na koncertě v Malostranské besedě, byl okouzlující. Smál se mým vtipům, nosil mi kávu do práce a sliboval, že spolu jednou utečeme na Šumavu a budeme pěstovat bylinky. Po půl roce jsme se rozhodli, že spolu začneme bydlet. Můj dvoupokojový byt na Vinohradech byl ideální – blízko centra, ale dost daleko od ruchu. Matěj měl sice svůj pokoj u rodičů v Modřanech, ale chtěl být se mnou. Aspoň to tvrdil.

První týdny byly krásné. Vařili jsme spolu večeře, dívali se na staré české filmy a plánovali dovolenou v Jeseníkách. Jenže pak začal Matěj domů vodit své kamarády – bez ohlášení, bez omluvy. Jednou jsem přišla z práce a v obýváku seděli čtyři jeho spolužáci z gymplu, popíjeli pivo a hráli na PlayStationu. „Kláro, přidej se k nám!“ volal Matěj vesele. Ale já byla unavená a chtěla jsem jen klid.

Začala jsem si všímat dalších věcí. Matěj nikdy neuklízel po sobě nádobí. Prádlo házel na zem vedle koše. Když jsem mu něco vytkla, řekl jen: „Tohle je přece tvoje domácnost.“ A pak ta věta – „Jsi tu jen host.“

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a brečela do hrnku čaje. Zavolala mi máma: „Klárko, co se děje? Zníš smutně.“ Nechtěla jsem jí říct pravdu. Vždycky mě varovala před tím, abych si někoho pouštěla moc blízko k tělu i domovu. Ale já byla zamilovaná a věřila jsem, že Matěj je jiný.

Začaly hádky. „Proč musíš být pořád taková protivná?“ vyčítal mi Matěj. „Kdybys byla víc v pohodě, bylo by nám líp.“ Jednou přišla jeho matka Jana neohlášeně na návštěvu. Prohlížela si můj byt jako realitní makléřka a poznamenala: „No, Matěji, tady bys to mohl trochu zútulnit.“ Cítila jsem se ponížená.

Jednoho rána jsem našla v koupelně cizí kartáček na zuby. „Čí to je?“ zeptala jsem se Matěje. Pokrčil rameny: „To je Tomášův. Přespal tu po včerejšku.“ Byla jsem v šoku. „A to jsi mi nemohl říct?“ „Vždyť je to jedno,“ mávl rukou.

Začala jsem se stahovat do sebe. Přestala jsem zvát své přátele domů – bála jsem se, že narazí na Matěje nebo jeho partu. Přestala jsem vařit večeře, protože kuchyň byla pořád plná špinavého nádobí. Přestala jsem spát ve své posteli – Matěj často zabral celou postel a já končila na gauči.

Jednou večer jsem přišla domů a našla Matěje s Tomášem a jeho přítelkyní Lenkou v obýváku. Pili víno a smáli se nahlas. „Kláro! Přidej se!“ volala Lenka. Já jen prošla kolem nich do ložnice a zavřela za sebou dveře.

V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, kdy přesně se ze mě stala hostitelka ve vlastním domě. Kdy přesně jsem dovolila Matějovi převzít kontrolu nad mým životem? Proč jsem mu to dovolila? Byla to láska nebo strach ze samoty?

Další den ráno jsem si sbalila pár věcí a odešla k mámě na Žižkov. Seděla jsem u ní v kuchyni a poprvé po dlouhé době se cítila v bezpečí. Máma mě objala: „Klárko, musíš si vážit sama sebe.“

Matěj mi psal zprávy: „Kde jsi? Proč jsi odešla? To kvůli té blbosti?“ Neodpověděla jsem mu hned. Potřebovala jsem čas na přemýšlení.

Po týdnu mi došlo, že už nechci být hostem ve vlastním životě. Vrátila jsem se do bytu – Matěj tam nebyl, ale jeho věci ano. Napsala jsem mu stručnou zprávu: „Matěji, prosím tě, odstěhuj se do konce týdne.“

Přišel večer s matkou Janou. Oba byli uražení a naštvaní. Jana mi řekla: „Tohle si nemůžeš dovolit! Matěj tu má právo být!“ Podívala jsem se jí do očí: „Tenhle byt je můj domov a já už nechci být hostitelkou pro někoho, kdo si mě neváží.“

Matěj sbalil věci mlčky. Když odcházel, ani se nerozloučil.

Seděla jsem pak sama v obýváku a poprvé po dlouhé době cítila klid. Bylo mi smutno i úlevně zároveň.

Teď už vím, že někdy je lepší být chvíli sama než žít s někým, kdo vás nutí cítit se jako host ve vlastním životě.

Zamýšlím se: Kolik z nás už někdy dovolilo druhému převzít kontrolu nad svým domovem i srdcem? A kdy přijde ten správný čas říct dost?