Hrad z písku, který nikdy nestál: Léto, kdy jsem se učila prohrávat

„Proč jsi vůbec tady? Nikdo tě sem nezval.“ Lenkčin hlas se mi zařezával do uší ostřeji než studený písek pod nohama. Stála jsem na břehu Máchova jezera, slunce už se klonilo k lesu a voda byla studená, ale její slova mě pálila víc než ledová hladina. Táta byl někde v kiosku pro nanuky a jeho nová žena Jana si četla na dece. Jen my dvě jsme zůstaly u vody.

„Táta chtěl, abych jela s vámi,“ špitla jsem a snažila se, aby mi hlas nezadrhnul. Lenka protočila oči a začala nohama rozkopávat můj nedokončený hrad z písku. „Stejně ti to nikdy nejde. Všechno vždycky zkazíš.“

Chtěla jsem něco říct, bránit se, ale místo toho jsem jen sledovala, jak se můj hrad rozpadá pod jejími podrážkami. V tu chvíli jsem si připadala menší než ta nejmenší mušle na břehu. Bylo mi třináct a svět se mi rozpadal pod rukama stejně jako ten hrad.

To léto bylo první po tátově svatbě s Janou. Máma zůstala v Praze a já měla pocit, že mě táta posílá na prázdniny spíš z povinnosti než z lásky. Jana byla milá, ale pořád mě oslovovala „zlatíčko“ tím způsobem, který zněl cize a studeně. Lenka byla o rok starší a měla pocit, že jí kradu tátu i domov.

První týden jsme se s Lenkou skoro nebavily. Když už jsme spolu musely být, bylo to jako stát vedle otevřeného okna v zimě – člověk ví, že by měl zavřít, ale nemůže. Jednou večer, když jsme ležely v chatce na palandách, Lenka najednou zašeptala: „Myslíš, že bys byla radši s mámou?“

Překvapilo mě to. „Nevím,“ odpověděla jsem popravdě. „Chybí mi.“

„Mně taky chybí máma,“ řekla tiše Lenka. A pak už jsme mlčely.

Další den jsme šly s tátou na šlapadla. Táta se snažil být veselý, dělal vtípky a stříkal na nás vodu. Smály jsme se, ale mezi mnou a Lenkou pořád viselo něco těžkého. Když jsme večer stavěly hrad z písku, Lenka najednou řekla: „Víš, že to nikdy nevydrží? Přijde vlna a všechno je pryč.“

„Ale aspoň jsme to zkusily,“ namítla jsem.

Lenka se na mě podívala tak zvláštně – jako by poprvé viděla člověka, ne vetřelce. „Ty to fakt nikdy nevzdáváš?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Když uteču, bude to ještě horší.“

Další dny byly jako houpačka – chvíli jsme si povídaly o škole nebo o klucích z vedlejší chatky, chvíli mě Lenka ignorovala nebo byla protivná. Jednou večer přišla bouřka a my jsme seděly s Janou pod přístřeškem a hrály karty. Jana se snažila být spravedlivá, ale když Lenka prohrála, začala křičet: „Vždycky všechno pokazíš! Kvůli tobě táta odešel!“

Ztuhla jsem. Jana zbledla a Lenka utekla do deště.

Seděla jsem tam a nevěděla, co dělat. Jana mě objala kolem ramen: „To není tvoje vina, Aničko.“ Ale já věděla, že pro Lenu možná ano.

Druhý den ráno byla Lenka pryč. Táta běhal po kempu a volal ji. Našli jsme ji až u mola – seděla tam s nohama ve vodě a brečela.

„Promiň,“ řekla jsem tiše.

„Já taky,“ vzlykla Lenka. „Já jen… bojím se, že už mě nikdo nebude chtít.“

Sedla jsem si vedle ní a mlčely jsme spolu dlouho. Pak jsme začaly sbírat mušle a stavět nový hrad – tentokrát spolu.

To léto skončilo rychleji, než jsem čekala. Když jsme odjížděly domů, Lenka mi dala náramek z provázků: „Ať víš, že jsi tu byla.“

Doma v Praze jsem dlouho přemýšlela nad tím, co znamená prohrávat – někdy je to jen rozbitý hrad z písku, jindy pocit, že vás nikdo nechce. Ale možná právě v těch chvílích člověk najde někoho, kdo je na tom stejně.

Možná je někdy lepší nechat něco spadnout a začít znovu – spolu. Co myslíte? Je těžší přijmout druhé, nebo nechat přijmout sebe?