Jděte, já vás doženu – Příběh o rodinných tajemstvích a zklamáních

„Jděte napřed, já vás doženu,“ řekl Petr ráno, když jsme s Honzou a Klárou stáli v předsíni, oblečení do slavnostních šatů. Bylo to ráno maturitního plesu našeho syna. Den, na který jsme se všichni těšili. Den, který měl být jedním z nejšťastnějších v našem životě. Místo toho se stal začátkem konce.

„Tati, pojď už, nestíháme!“ volal Honza, nervózně si upravoval kravatu a v očích měl směs radosti a napětí. Klára, naše dcera, se snažila být vtipná, aby rozptýlila napětí, které viselo ve vzduchu. Já jsem se snažila usmívat, ale v břiše jsem cítila podivný chlad. Petr stál u dveří, v ruce klíče od auta, a díval se na nás s výrazem, který jsem nedokázala přečíst.

„Jděte, já vás doženu. Musím ještě něco zařídit,“ zopakoval a odvrátil pohled. V tu chvíli jsem měla pocit, že se něco děje. Ale nechtěla jsem kazit den svému synovi. Tak jsme šli. Já, Honza a Klára jsme nastoupili do tramvaje a jeli do kulturního domu na druhém konci Prahy.

Celou cestu jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že je všechno v pořádku. Že Petr prostě zapomněl něco doma, nebo že musí ještě rychle do práce. Ale v hlavě mi běžely vzpomínky na poslední týdny – jeho pozdní příchody, tiché večeře, pohledy do prázdna. Věděla jsem, že něco není v pořádku, ale doufala jsem, že je to jen únava.

V šatně kulturního domu jsem pomáhala Honzovi s motýlkem, když mi zavibroval mobil. SMS od Petra: „Omlouvám se. Dneska to nezvládnu. Miluju vás.“

Zamrazilo mě. Honza se na mě podíval: „Přijde táta?“

„Určitě přijde, jen se někde zdržel,“ zalhala jsem a cítila, jak se mi třesou ruce. Klára mě chytla za ruku a šeptla: „Mami, co se děje?“

„Nic, všechno je v pořádku,“ odpověděla jsem, ale v tu chvíli jsem věděla, že už nikdy nic nebude v pořádku.

Ples začal. Honza tančil s babičkou, smál se s kamarády, ale každou chvíli se rozhlížel po sále. Já seděla u stolu, dívala se na dveře a čekala. Petr nepřišel. Nepřišel ani později, ani druhý den, ani další týden.

Večer po plese jsem našla na stole v kuchyni dopis. Petr psal, že už dlouho není šťastný, že potřebuje změnu, že nás má rád, ale musí odejít. Že už to dál nedokáže. Že má někoho jiného. V tu chvíli se mi zhroutil svět.

Seděla jsem v kuchyni, děti spaly, a já brečela do polštáře. V hlavě mi běžely všechny ty roky – společné dovolené v Krkonoších, Vánoce u babičky v Plzni, první Honzovy krůčky, Klářin první den ve škole. Všechno to najednou ztratilo smysl.

Dny plynuly v mlze. Honza se uzavřel do sebe, Klára byla vzteklá a hádala se se mnou kvůli každé maličkosti. Já jsem chodila do práce, vařila, prala, ale byla jsem jen stínem sebe sama. Lidé v práci se mě ptali, co se děje, ale já jen krčila rameny.

Jednoho dne přišla Klára domů pozdě večer. Byla uplakaná a rozčilená.

„Proč nám to táta udělal? Co jsme mu udělali?“ křičela na mě.

„Nic, Klárko. To není tvoje vina,“ snažila jsem se ji obejmout, ale ona mě odstrčila.

„Ty jsi to věděla! Věděla jsi to a nic jsi neudělala!“

Ta slova mě bodla do srdce. Možná měla pravdu. Možná jsem měla něco poznat dřív, něco udělat jinak. Ale co? Jak se má člověk připravit na to, že ho někdo opustí?

Honza se mnou nemluvil skoro měsíc. Jen seděl u počítače, nebo chodil ven s kamarády. Jednou jsem ho slyšela brečet v pokoji. Chtěla jsem za ním jít, ale nevěděla jsem, co říct.

Petr mi občas napsal zprávu – že se omlouvá, že chce být s dětmi v kontaktu, že doufá, že mu jednou odpustíme. Ale já jsem mu nemohla odpustit. Ne za to, že odešel v den Honzova plesu. Ne za to, že nás nechal samotné.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem, kde asi Petr je. Jestli je šťastný. Jestli na nás někdy myslí. Jestli si vzpomene na Honzův ples, na Klářiny narozeniny, na naše společné chvíle.

Začala jsem chodit na terapii. Ne kvůli sobě, ale kvůli dětem. Chtěla jsem jim být oporou, ale sama jsem byla zlomená. Postupně jsem se učila žít bez Petra. Učila jsem se být silná pro Honzu a Kláru. Učila jsem se odpouštět – hlavně sama sobě.

Jednou jsme s Honzou seděli u stolu a on se mě zeptal: „Mami, myslíš, že nás táta ještě někdy přijde navštívit?“

„Nevím, Honzíku. Ale my to zvládneme i bez něj.“

A opravdu jsme to zvládli. Ne hned, ne bez bolesti. Ale zvládli jsme to.

Někdy si říkám – co by se stalo, kdyby Petr ten den přišel? Kdyby zůstal? Bylo by všechno jiné? Nebo by nás stejně jednou opustil?

Možná nikdy nenajdu odpovědi na všechny otázky. Ale jedno vím jistě – rodinná tajemství a zklamání bolí nejvíc tehdy, když přijdou ve chvíli, kdy je člověk nejvíc potřebuje.

Co byste udělali na mém místě? Dá se vůbec odpustit taková zrada? Nebo je lepší jít dál a neohlížet se zpátky?