„Ještě spíš? Už bys měla udělat snídani pro Honzu!” – Konec jednoho vztahu v české realitě

„Ještě spíš? Už bys měla udělat snídani pro Honzu!” ozvalo se z telefonu tak hlasitě, že jsem málem upustila mobil na parkety. Bylo půl sedmé ráno a já jsem měla za sebou další bezesnou noc. Tchyně, paní Novotná, měla vždycky jasno v tom, co bych měla dělat – a hlavně kdy. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nemůžu dál.

Ležela jsem v posteli vedle Honzy, který klidně oddychoval, jako by se ho svět netýkal. Vzpomněla jsem si na doby, kdy mě jeho smích dokázal rozesmát i v nejhorších chvílích. Teď už mě jeho lenost jen rozčilovala. Všechno bylo na mně – nákupy, vaření, praní, dokonce i plánování jeho narozenin. On? Po práci si sedl k počítači nebo šel na pivo s kamarády. „Jsi přece doma, tak co bys dělala jiného?” říkával s úsměvem, který už mi dávno nepřipadal roztomilý.

Zvedla jsem se z postele a šla do kuchyně. V lednici zbylo jen pár vajec a starý sýr. Honza se za chvíli přišoural v trenkách a rozcuchaný. „Co bude k snídani?” zeptal se ospale a ani se na mě nepodíval. „Co si uděláš,” odpověděla jsem tiše, ale v duchu mi to znělo jako výkřik. On jen pokrčil rameny a šel si zapnout televizi.

Celé dopoledne jsem přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Když jsme spolu začínali, byli jsme nerozlučná dvojka. Jezdili jsme na výlety po Česku, smáli se u piva v hospodě U Tří lvů, plánovali společnou budoucnost. Jeho maminka byla tehdy milá paní, která nám občas přinesla koláče. Jenže pak přišla první krize – Honza přišel o práci a já ho podporovala, jak jen to šlo. Jenže místo aby se snažil najít něco nového, začal být čím dál pohodlnější. A jeho maminka? Ta mu nosila jídlo a prala prádlo, když jsem byla v práci.

Jednou večer jsem přišla domů a našla Honzu s maminkou u televize. Smáli se nějakému starému českému filmu a na stole byl její slavný bramborový salát. „Ahoj, zlato,” řekl Honza a ani nevstal. „Maminka ti taky udělala večeři.” Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním bytě.

Začaly hádky. „Proč ti pořád volá?” ptala jsem se Honzy. „Je to moje máma, co je ti do toho?” odpovídal podrážděně. Snažila jsem se vysvětlit, že potřebujeme prostor pro sebe, ale on to nechápal. „Ty jsi jen hysterka,” řekl mi jednou tak ledově, že mi přeběhl mráz po zádech.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív a slyšela jsem je spolu v kuchyni. „Ona tě vůbec nechápe, Honzíku,” říkala jeho máma tichým hlasem. „Měla by být ráda, že tě má.” Honza mlčel. Stála jsem za dveřmi a cítila slzy v očích.

Začala jsem být unavená. Každý den stejný kolotoč – práce, domácnost, starosti o Honzu i jeho matku. Přestala jsem chodit s kamarádkami ven, protože jsem byla pořád unavená nebo jsem musela doma něco zařizovat. Když jsem jednou navrhla víkend na horách jen pro nás dva, Honza odmítl: „Musím pomoct mámě na zahradě.”

Moje máma mi říkala: „Musíš si stát za svým! Nenech se využívat.” Ale já jsem doufala, že se to zlepší. Jenže místo toho to bylo horší a horší.

A pak přišlo to ráno s telefonátem od tchyně. Seděla jsem v kuchyni a dívala se na svůj odraz ve skle mikrovlnky. Byla jsem unavená třicetiletá žena s kruhy pod očima a pocitem naprosté bezmoci.

Ten den jsem poprvé vážně přemýšlela o odchodu. Večer jsem seděla s Honzou u stolu a zkusila naposledy otevřít téma: „Honzo, já už takhle nemůžu dál.”

Zvedl oči od mobilu: „Co zas je?”

„Všechno je jen na mně. Ty… tvoje máma… Já už nemám sílu.”

„Tak si dej pauzu,” řekl lhostejně a znovu se zadíval do telefonu.

V tu chvíli mi došlo, že už není co zachraňovat.

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí do kufru a napsala mu krátký vzkaz: „Odcházím. Potřebuju žít svůj život.”

Když jsem zavírala dveře našeho bytu naposledy, cítila jsem směs úlevy a strachu. Šla jsem k mamince domů a poprvé po letech se rozplakala v jejím náručí.

Dnes je to půl roku od mého odchodu. Občas potkám Honzu ve městě – vypadá pořád stejně ztraceně. Jeho maminka mi jednou volala a prosila mě, abych se vrátila: „Honzík je bez tebe úplně bezradný.” Ale já už vím, že dospělého muže nezměním.

Někdy si říkám – měla jsem odejít dřív? Nebo bojovat víc? Co byste udělali vy na mém místě?