Jizvy na duši i na tváři: Příběh o přátelství, předsudcích a odpuštění

„Proč se na mě tak díváš? Copak jsi nikdy neviděla někoho s popáleninami?“ Lída na mě upřela pohled, který byl směsí bolesti a vzdoru. Stála jsem na chodbě motolské nemocnice, v ruce kytici, kterou jsem chtěla dát tátovi po operaci. Ale místo toho jsem zírala na dívku, jejíž tvář byla zjizvená tak, že jsem se nemohla odtrhnout. Bylo mi tehdy patnáct a nikdy jsem si nepřipadala menší.

„Promiň… já… nechtěla jsem…“ vykoktala jsem a cítila, jak se mi do tváří hrne krev. Lída jen pokrčila rameny a odvrátila se. Ten den jsem ji ještě několikrát zahlédla – v čekárně, na chodbě, jak sedí sama s knihou v ruce. Něco mě k ní táhlo, i když jsem si to nedokázala vysvětlit.

Doma jsem o ní vyprávěla mámě. „Chudák holka,“ povzdechla si máma a hned začala vyprávět o tom, jak je život nespravedlivý. Ale já jsem v Lídě neviděla jen oběť. Chtěla jsem ji poznat.

O týden později jsem ji potkala znovu. Seděla na lavičce před nemocnicí a kouřila. „To bys neměla,“ řekla jsem jí bez rozmyslu. Podívala se na mě s úšklebkem. „A ty jsi kdo? Moje máma?“

„Ne… jen… já jsem Klára.“

„Lída.“

A tak to začalo. Každý týden jsme se potkávaly u nemocnice, povídaly si o škole, o rodině, o tom, co nás štve. Lída byla ostrá jako břitva, ale pod tou slupkou byla křehká a zranitelná. Vyprávěla mi o autonehodě, která jí vzala nejen tvář, ale i kamarády. „Nikdo už se mnou nechce být,“ řekla jednou tiše. „Všichni se bojí, že je to nakažlivý.“

Já měla jiné trápení. Táta byl po operaci podrážděný a máma unavená z práce i péče o něj. Doma jsme se hádali kvůli maličkostem – neumytému nádobí, špatným známkám, tátovým výbuchům vzteku. Lídě jsem to všechno vyprávěla a ona poslouchala bez soudu.

Jednou mě pozvala k sobě domů. Bydlela s mámou v paneláku na Jižním Městě. Byt byl malý, ale útulný. Její máma byla milá, ale v očích měla stín starostí. „Lído, nezapomeň na krém,“ připomněla jí tiše. Lída protočila oči a odešla do pokoje.

Seděly jsme na posteli a poslouchaly Kryla. „Víš, že mě ve škole šikanujou?“ řekla najednou Lída. „Říkají mi Frankenstein nebo Oheň.“

Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem ji objala.

Naše přátelství bylo jako úkryt před světem. Ale svět si nás stejně našel.

Jednoho dne jsme šly spolu do kina. Ve vestibulu se k nám přitočila parta kluků z vedlejší školy. „Hele, Kláro, to je tvoje nová kámoška? Máš odvahu!“ smál se jeden z nich. Cítila jsem, jak mi tuhne žaludek.

„Nechte nás být,“ sykla jsem.

„Klidně si ji vezmi domů, aspoň tě nikdo nebude chtít balit,“ smál se další.

Lída stála vedle mě a třásla se vzteky i ponížením. „Jdeme pryč,“ řekla tiše.

Venku pršelo a my běžely na autobus. V autobuse jsme mlčely.

Doma jsem brečela do polštáře. Máma přišla do pokoje a pohladila mě po vlasech. „Co se stalo?“

„Lidi jsou hrozný,“ vzlykala jsem.

„To jsou někdy všichni,“ povzdechla si máma.

Další den mi Lída napsala: „Dík, žes mě bránila.“

Od té doby jsme byly nerozlučné. Ale čím víc jsme spolu trávily času, tím víc si toho všímali ostatní – spolužáci, učitelé i moje rodina.

Jednou večer přišla máma do mého pokoje s vážným výrazem. „Kláro, myslíš, že je pro tebe Lída dobrá společnost? Víš, lidi si povídají…“

„A co si povídají?“ vyjela jsem.

„Že je divná… že tě stahuje dolů…“

„To není pravda! Ona je jediná, kdo mě chápe!“ křičela jsem.

Máma jen zavrtěla hlavou a odešla.

Začala jsem mít pocit, že bojuji na dvou frontách – proti předsudkům okolí i proti vlastní rodině.

Jednou jsme s Lídou seděly v parku a ona najednou řekla: „Víš, někdy mám pocit, že bych radši nebyla.“

Zamrazilo mě.

„To nesmíš říkat…“

„Ale je to pravda. Všichni mě nenávidí.“

Objala jsem ji pevněji než kdy dřív.

Od té doby jsem jí psala každý den – jen abych věděla, že je v pořádku.

Jednoho dne mi ale neodpověděla. Volala jsem jí – nic. Nakonec mi zvedla telefon její máma: „Lída je v nemocnici… pokusila se…“ nedořekla to.

Rozběhla jsem se do nemocnice s bušícím srdcem.

Seděla tam na posteli bledá a unavená.

„Proč jsi mi to neřekla?“ šeptala jsem.

„Nechtěla jsem tě zatěžovat…“

Seděla jsem u ní celou noc a držela ji za ruku.

Po týdnu ji pustili domů a já slíbila její mámě, že na ni budu dávat pozor.

Od té doby jsme spolu trávily ještě víc času – chodily jsme na procházky po Praze, povídaly si o snech i strachu z budoucnosti.

Pomalu se začaly hojit nejen její rány, ale i ty moje – doma jsme začali víc mluvit, táta byl klidnější a máma mi začala víc důvěřovat.

Jednou večer jsme s Lídou seděly u Vltavy a ona řekla: „Díky tobě vím, že mám pro co žít.“

A já pochopila, že někdy jsou jizvy znamením síly – ne slabosti.

Možná bychom měli přestat soudit druhé podle vzhledu nebo minulosti… Kolik bolesti by zmizelo ze světa, kdybychom místo toho nabídli pochopení?