Když dohořel gril: Léto, kdy jsme zůstali sami

„Tak co, Marto, mám ještě přiložit uhlí?“ zeptal se Pavel a já jsem jen mlčky zavrtěla hlavou. Gril už dávno dohořel, děti odjely na prázdniny – jedna na brigádu do Brna, druhý na tábor do Jeseníků – a my jsme poprvé po dvaceti letech seděli na zahradě sami. Bylo ticho, které jsem neznala. Ticho, které nebylo klidné ani příjemné. Bylo to ticho, které mě dusilo.

Pavel si nalil další pivo a já jsem si všimla, jak se mu třesou ruce. „Asi bychom měli něco podniknout,“ řekl po chvíli, ale jeho hlas zněl dutě. „Třeba jet na výlet. Nebo do kina.“

„Můžeme,“ odpověděla jsem, ale v duchu jsem věděla, že to říkám jen proto, abych něco řekla. Už dávno jsme spolu nikam nejezdili. Vždycky bylo něco důležitějšího – děti, práce, domácnost. Teď už nebylo nic.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme s Pavlem sedávali na téhle zahradě dlouho do noci, smáli se a plánovali budoucnost. Tehdy jsme byli mladí a všechno bylo nové. Pak přišly děti a všechno se změnilo. Naše životy se začaly točit kolem nich – jejich školy, kroužky, nemoci, radosti i starosti. A teď? Teď tu byl jen on a já. Dva cizinci u dohořelého grilu.

„Pamatuješ si, jak jsme tu jednou grilovali až do rána?“ zeptal se najednou Pavel a jeho hlas byl plný smutku.

„Pamatuju,“ odpověděla jsem tiše. „Byli jsme tehdy šťastní.“

„A teď?“

Nevěděla jsem, co říct. Místo odpovědi jsem vstala a šla uklidit talíře do kuchyně. Slyšela jsem za sebou jeho povzdech.

V noci jsem nemohla spát. Ležela jsem vedle Pavla a poslouchala jeho pravidelný dech. Přemýšlela jsem, kdy jsme se vlastně začali vzdalovat. Bylo to postupné – nejdřív jsme přestali chodit na procházky, pak jsme spolu přestali mluvit o věcech, které nás těšily. Nakonec jsme spolu mluvili jen o dětech a o tom, co je potřeba zařídit.

Ráno jsem Pavla našla v garáži, jak se hrabe v krabicích s nářadím. „Co hledáš?“ zeptala jsem se.

„Nevím,“ pokrčil rameny. „Možná něco, co bych mohl opravit.“

„A co my dva?“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem to stihla zastavit.

Pavel se na mě podíval tak překvapeně, až mi bylo trapně. „Co tím myslíš?“

„Nevím… jestli ještě umíme být spolu. Bez dětí.“

Chvíli bylo ticho. Pak Pavel řekl: „Možná bychom to měli zkusit.“

Ten den jsme šli na procházku do lesa za vesnicí. Bylo dusno a vzduch voněl senem. Chvíli jsme šli mlčky vedle sebe, pak Pavel začal vyprávět o práci – o novém šéfovi a o tom, jak ho štve, že mladí kolegové mají pořád lepší nápady.

„A ty?“ zeptal se najednou. „Jak ti je?“

Zaskočilo mě to. Nikdo se mě na to dlouho nezeptal.

„Jsem unavená,“ přiznala jsem. „A trochu ztracená.“

Pavel mlčel, ale stiskl mi ruku.

Večer jsme seděli na gauči a dívali se na staré fotky. Na jedné jsme byli s dětmi u Máchova jezera – smáli jsme se a byli šťastní. „Myslíš, že ještě někdy budeme takoví?“ zeptala jsem se.

Pavel pokrčil rameny: „Nevím. Ale můžeme to zkusit.“

Další dny byly zvláštní – jako bychom se učili žít spolu znovu od začátku. Někdy to šlo snadno – třeba když jsme spolu vařili nebo hráli karty na terase. Jindy to bylo těžké – když jsme narazili na ticho nebo staré křivdy.

Jednou večer přišla SMS od dcery: „Mami, mám tě ráda.“ Rozbrečela jsem se a Pavel mě objal.

Začali jsme spolu víc mluvit – o sobě, o tom, co nás trápí i těší. Objevila jsem v Pavlovi člověka, kterého jsem kdysi milovala – a možná ještě miluju.

Léto pomalu končilo a děti se měly vrátit domů. Seděli jsme s Pavlem na zahradě u nového grilu a dívali se na hvězdy.

„Myslíš, že to zvládneme? Být spolu i bez dětí?“ zeptala jsem se tiše.

Pavel mě pohladil po ruce: „Nevím. Ale chci to zkusit.“

A já? Taky chci.

Možná je tohle začátek něčeho nového. Možná je čas najít sebe i toho druhého znovu.

Co myslíte vy? Dá se po letech rodičovství najít společná řeč? Nebo je ticho mezi dvěma lidmi někdy už příliš hluboké?