Když jsme s Evou přelstili tchýni a tchána: Svatební den, na který nezapomenu

„Tohle je přece nesmysl! Já si nevezmu Evu v kostele, když jsme oba nevěřící!“ křičel jsem do telefonu, zatímco jsem nervózně přecházel po našem malém bytě v Nuslích. Eva seděla na gauči, oči plné slz, a v ruce svírala mobil. Na druhém konci linky byla její matka, paní Novotná, která právě oznámila, že zamluvila kostel svatého Ludmily na Vinohradech a objednala svatební dort s marcipánovými andílky. Nikdo se nás neptal.

„Mami, prosím tě, vždyť jsme chtěli malou svatbu na zahradě u babičky. Proč to děláš?“ Eva se snažila zachovat klid, ale hlas se jí třásl. Slyšel jsem, jak paní Novotná na druhém konci linky zvýšila hlas: „Evičko, vždyť je to pro vaše dobro! Takhle se to dělá, takhle to má být. Všichni budou spokojení.“

V tu chvíli jsem měl chuť něco rozbít. Už mě nebavilo být tím „hodným Jiřím“, který všechno snese. Od začátku našeho vztahu se Eva snažila rodičům zavděčit. Její otec, pan Novotný, byl bývalý voják a všechno muselo být podle něj – přesné, načasované, bez emocí. Její matka byla zase mistryně v manipulaci a pasivní agresi. „Když to neuděláte takhle, bude ostuda,“ opakovala pořád dokola.

Sedli jsme si s Evou ke stolu. „Co budeme dělat?“ zeptala se tiše. „Já už nemůžu. Mám pocit, že ta svatba není naše.“

Vzpomněl jsem si na svůj vlastní domov – rozvedení rodiče, máma alkoholička, táta věčně v práci. Nikdy jsem neměl pocit bezpečí ani jistoty. Právě proto jsem chtěl s Evou začít jinak – po svém. Bez lží a přetvářky.

„Evi, musíme jim to říct narovinu. Buď bude svatba podle nás, nebo nebude vůbec,“ řekl jsem rozhodně. Eva se na mě podívala a poprvé za dlouhou dobu jsem v jejích očích zahlédl jiskru.

Druhý den jsme pozvali její rodiče na kávu do kavárny Slavia. Seděli jsme naproti sobě – já s Evou za ruku, naproti pan Novotný s kamenným výrazem a paní Novotná s úsměvem, který by rozbrečel i sochu.

„Chceme vám něco říct,“ začala Eva. „Svatba bude podle nás. Chceme malý obřad na zahradě u babičky a žádné velké oslavy.“

Nastalo ticho. Pan Novotný sevřel rty do tenké čárky. „To nepřipadá v úvahu,“ řekl nakonec. „Co řeknou sousedi? Co rodina z Moravy?“

„Je nám to líto, ale je to naše rozhodnutí,“ odpověděl jsem klidněji, než jsem se cítil uvnitř.

Paní Novotná začala plakat: „Já jsem vám chtěla jen pomoct! Vždyť já už nemám nic jiného než vás!“

Bylo mi jí líto, ale věděl jsem, že ustoupit znamená ztratit sebe sama.

Po návratu domů jsme byli oba vyčerpaní. Ale rozhodli jsme se jít dál – objednali jsme si malý stan na zahradu, domluvili kamaráda fotografa a místo dortu jsme koupili koláče z místní pekárny.

Týden před svatbou nám přišel e-mail od paní Novotné: „Pokud to uděláte po svém, nepřijdeme.“ Eva brečela celou noc.

V den svatby pršelo. Seděli jsme pod stanem s hrstkou nejbližších přátel a babičkou Marií, která nám upekla bábovku a popřála hodně štěstí. Bylo to skromné, ale krásné.

Když jsme si říkali sliby, Eva se rozplakala štěstím. „Děkuju ti, že jsi mě podržel,“ zašeptala mi do ucha.

Večer přišla SMS od paní Novotné: „Odpusťte mi.“

O týden později jsme seděli všichni u jednoho stolu – my dva a její rodiče. Pan Novotný mlčel, paní Novotná nám podala ruce: „Možná jsem to přehnala… Ale mám vás ráda.“

Od té doby máme s Evou jasná pravidla – naše rodina je naše pevnost.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké postavit se vlastní rodině? A stojí za to bojovat za své štěstí i za cenu konfliktu? Co byste udělali vy na našem místě?