Když láska není podle představ: Příběh o Petrovi a Janě

„Tohle nemyslíš vážně, Petře! Vždyť se na ni podívej!“ ozvalo se z rohu kuchyně, kde seděla moje matka s hrnkem kávy v ruce. Její hlas byl ostrý jako nůž a pohled ještě tvrdší. Stál jsem u okna a díval se ven na zasněženou zahradu, kde Jana s Eliškou stavěly sněhuláka. Srdce mi bušilo až v krku.

„Mami, prosím tě… Jana je skvělá žena. Miluju ji. A Eliška je naše dcera. To by mělo stačit,“ snažil jsem se zachovat klid, ale v hlase mi zněla únava z nekonečných hádek.

„Ale vždyť ona… není jako ostatní! Vždyť víš, co si o ní lidi myslí. Že je moc tichá, že není hezká, že se k tobě nehodí…“

V tu chvíli jsem měl chuť zakřičet. Proč je pro všechny tak důležité, jak vypadá? Proč nikdo nevidí to, co vidím já? Její laskavost, trpělivost, smysl pro humor? Proč je pořád někdo přesvědčený, že štěstí má nějakou šablonu?

Vzpomněl jsem si na první setkání s Janou. Bylo to na fakultě v Olomouci. Seděla sama v knihovně, ponořená do knihy o české literatuře. Když jsem ji oslovil, zvedla oči a usmála se – ten úsměv byl plachý, ale upřímný. Nezaujala mě na první pohled krásou, ale něčím hlubším. Postupně jsme se začali vídat častěji. Kamarádi mi říkali: „Petře, vždyť ona není žádná krasavice.“ Ale já jsem věděl své.

Když jsem ji poprvé přivedl domů, rodiče byli zdvořilí, ale cítil jsem napětí ve vzduchu. Po jejím odchodu začaly poznámky: „Nemáš na víc? Proč sis nenašel někoho lepšího?“ Snažil jsem se to přecházet, ale bolelo mě to.

Nejhorší to bylo s kamarády. Martin a Tomáš, moji nejbližší od základky, mi jednoho večera v hospodě řekli: „Hele, Petře, nechceme ti kecat do života, ale fakt si myslíš, že s ní budeš šťastnej? Vždyť tě stahuje dolů.“ Ten večer jsem odešel dřív a už jsme se nikdy neviděli jako dřív.

Jana o tom všem věděla. Nikdy si nestěžovala. Jen jednou v noci, když jsme leželi vedle sebe a já cítil její slzy na rameni, zašeptala: „Myslíš, že to někdy skončí? Že nás někdy přijmou?“

„Nevím,“ odpověděl jsem upřímně. „Ale vím, že tě miluju a že za to stojíš.“

Když jsem ji požádal o ruku, byla šťastná – a zároveň vyděšená. „Co tvoje rodina?“ ptala se tiše.

„Tohle je náš život,“ řekl jsem jí a políbil ji do vlasů.

Svatba byla malá. Rodiče přišli jen ze slušnosti. Kamarádi skoro žádní. Ale Jana zářila štěstím a já taky. Když jsme si říkali ano na radnici v Prostějově, věděl jsem, že dělám správnou věc.

Po svatbě se vztahy s rodinou ještě zhoršily. Matka mi volala jen zřídka a když už ano, bylo to plné výčitek: „Kdybys měl jinou ženu, mohl bys být někde jinde.“ Otec mlčel úplně.

Pak přišla Eliška. Malá holčička s očima po Janě a úsměvem po mně. Najednou se všechno změnilo. Matka přijela poprvé na návštěvu a když držela Elišku v náručí, rozplakala se.

„Promiň mi to všechno,“ řekla mi tiše do ucha.

Ale ne všichni změnili názor. Někteří známí nás dál pomlouvali za zády. „Viděls tu Janu? Chudák Petr…“ slyšel jsem občas v obchodě nebo na ulici.

Jednou večer jsme seděli s Janou na balkoně našeho panelákového bytu v Olomouci a dívali se na světla města.

„Stálo ti to za to?“ zeptala se mě najednou.

Podíval jsem se jí do očí a věděl jsem odpověď: „Ano. Protože tebe bych nevyměnil za nic na světě.“

Dnes je Elišce pět let a já si uvědomuji, jak moc nás ta cesta změnila. Ztratil jsem přátele, málem i rodinu – ale našel jsem něco mnohem cennějšího: lásku bez podmínek.

A tak se ptám vás všech: Kolik z nás žije ve strachu z toho, co si myslí ostatní? Kolik z nás by raději žilo podle svého srdce? Co byste udělali vy?