Když láska vyhasne a znovu vzplane: Příběh Hany

„Hano, musíme si promluvit.“

Ta věta mi rezonovala v hlavě ještě dlouho poté, co ji Petr vyslovil. Seděli jsme naproti sobě v naší kuchyni, kde jsem tolikrát vařila jeho oblíbené svíčkové, kde jsme slavili narozeniny dětí, kde jsme se hádali i smáli. Tentokrát byl jeho pohled chladný, odtažitý. „Je tu někdo jiný,“ řekl tiše a já měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla.

Bylo mi padesát a najednou jsem byla sama. Děti už dávno bydlely ve svých bytech, dcera Klára v Brně, syn Tomáš v Praze. Všichni měli své životy a já zůstala v našem třípokojovém bytě na Jižním Městě jen s tichem a vzpomínkami. Petr si sbalil pár věcí a odešel. Prý za štěstím, za novým začátkem s Lucií, která byla o patnáct let mladší než já.

První týdny jsem jen přežívala. Ráno jsem vstala, uvařila si kávu, seděla u stolu a zírala do prázdna. V práci v knihovně jsem se snažila tvářit normálně, ale kolegyně Jana mě prokoukla hned první den: „Hani, co se děje? Jsi bledá jako stěna.“ Rozbrečela jsem se jí na rameni mezi regály s detektivkami.

Maminka mi volala každý večer: „Neboj se, Haničko, všechno bude dobré. Petr jednou zjistí, co ztratil.“ Ale já tomu nevěřila. Připadala jsem si stará, nepotřebná, zbytečná. Všude kolem mě byly páry – v tramvaji, v obchodě, na sídlišti. Každý večer jsem usínala s pocitem prázdnoty.

Jednoho dne mi Klára napsala: „Mami, přijeď na víkend! Uděláme si holčičí den.“ V Brně jsme šly do kina, na kávu a večer jsme si otevřely víno. „Mami, ty jsi silná ženská,“ řekla mi Klára. „Tati je blbec.“ Poprvé po dlouhé době jsem se zasmála.

Začala jsem chodit na procházky do Krčského lesa, přihlásila jsem se na kurz italštiny a začala jsem péct chleba podle receptů z internetu. Pomalu jsem si zvykala na nový život. Občas mě bodlo u srdce, když jsem viděla staré fotky nebo když mi Petr poslal SMS ohledně nějakých papírů.

A pak – po roce a půl – zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stál Petr. Vypadal unaveněji, měl šediny ve vlasech a v očích provinilý výraz.

„Hano… můžu dál?“

Mlčky jsem ustoupila. Sedl si ke stolu – přesně na to místo, kde mi kdysi oznámil svůj odchod.

„Lucie… ona… ona není jako ty,“ začal opatrně. „Nechce vařit, nechce uklízet. Pořád je někde s kamarádkama nebo na Instagramu. Já… já jsem udělal chybu.“

Dívala jsem se na něj a v hlavě mi běželo tisíc myšlenek. Tolik nocí jsem si představovala, jaké by to bylo, kdyby se vrátil. Ale teď? Najednou jsem necítila radost ani úlevu. Spíš smutek a vztek.

„A proč jsi vlastně přišel?“ zeptala jsem se tiše.

„Chci zpátky domů,“ zašeptal.

Zasmála jsem se – poprvé upřímně za dlouhou dobu.

„Domů? A kde je to doma, Petře? Tady? Nebo tam u Lucie? Nebo někde mezi tím?“

Mlčel.

„Víš co?“ pokračovala jsem. „Já už nejsem ta Hana, kterou jsi opustil. Naučila jsem se být sama sebou. Naučila jsem se žít bez tebe.“

Petr sklopil hlavu.

„Prosím tě… aspoň to zkusme,“ škemral.

V tu chvíli mi došlo, že už ho nepotřebuju. Že moje hodnota nezávisí na tom, jestli mě někdo chce nebo ne.

„Petře… možná bychom měli být každý sám. Ty potřebuješ najít sám sebe a já taky.“

Odešel tiše jako tehdy před rokem a půl.

Večer jsem seděla u okna s hrnkem čaje a dívala se na světla paneláků kolem sebe. V hlavě mi zněla slova Kláry: „Mami, ty jsi silná ženská.“

Možná je čas začít žít pro sebe. Možná je čas najít štěstí jinde než ve stínu minulosti.

Co myslíte – dá se vůbec odpustit taková zrada? Nebo je lepší jít dál a hledat vlastní cestu?