Když matka volá za úsvitu: Příběh o lásce, kontrole a vlastních volbách

„Zase volá,“ zašeptala jsem do ticha ložnice, když se Michalův mobil rozzářil v šedém světle svítání. Bylo 5:41 ráno. Michal se otočil na bok, ospale zamžoural na displej a bez váhání hovor přijal. „Ahoj, mami… Ano, slyším tě… Ne, ještě jsme nevstali… Ano, dám si pozor na záda… Ano, koupím ti ty rohlíky.“ Ležela jsem vedle něj a cítila, jak se mi v hrudi hromadí vztek a bezmoc. Bylo to už potřetí tento týden, co jeho matka volala takhle brzy. A nebylo to jen ráno – volala i večer, v poledne, když jsme byli na procházce, když jsme seděli v kině. Všude byla ona.

„Myslíš, že je to normální?“ zeptala jsem se Michala, když konečně položil telefon. „Co?“ zamrkal nechápavě. „Že ti tvoje máma volá každé ráno před šestou?“

Zamračil se. „Je sama. Má strach, že se mi něco stane. Vždycky to tak bylo.“

„Ale teď už nejsi dítě,“ namítla jsem tiše.

Mlčel. Věděla jsem, že tohle je téma, které nikdy nekončí dobře. A přesto jsem to zkusila znovu: „Michale, já tě miluju. Ale mám pocit, že v našem vztahu nejsme dva.“

Zavládlo ticho. Pak vstal a šel do koupelny. Slyšela jsem proud vody a jeho tichý povzdech.

Vzpomněla jsem si na první setkání s jeho matkou. Paní Novotná byla drobná žena s pronikavým pohledem a neústupným hlasem. Už tehdy mi řekla: „Michal je všechno, co mám. Doufám, že si to uvědomuješ.“ Myslela jsem si, že časem se naše vztahy zlepší. Mýlila jsem se.

Každý víkend jsme jezdili k ní na oběd. Každý víkend slyšela její poznámky: „Tohle Michal nejí, tohle Michal nemá rád… Víš vůbec, jak má rád kávu?“ Byla jsem hostem ve vlastním životě.

Jednou večer jsem seděla s kamarádkou Lenkou v kavárně na Vinohradech a svěřila se jí: „Nevím, co mám dělat. Miluju ho, ale jeho matka je pořád mezi námi.“ Lenka se zamyslela: „A co on? Bojuje za vás?“

Zamyslela jsem se. Michal byl laskavý, pozorný, ale když šlo o jeho matku, vždycky ustoupil. „Ona to myslí dobře,“ říkal často. Ale já věděla, že za tím je něco víc – strach ji zklamat.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a našla paní Novotnou v naší kuchyni. Bez ohlášení přišla „jen zkontrolovat“, jestli máme dost jídla v lednici. Stála tam s otevřenými dveřmi lednice a hodnotila obsah polic.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ji chladně.

„Ahoj, děvče,“ usmála se sladce. „Vidím, že jste zase zapomněli koupit mléko. To by se Michalovi nemělo stávat.“

Cítila jsem slzy vzteku v očích. Když Michal přišel domů, vybuchla jsem: „Tohle už nejde! Tvoje matka nemůže chodit k nám bez ohlášení!“

Michal byl v rozpacích. „Ale ona to myslí dobře…“

„A co já? Myslí někdo na mě?“

Ten večer jsme spolu nemluvili. Spala jsem v obýváku a přemýšlela o svém životě. Byla jsem ochotná bojovat za naši lásku – ale měla jsem pocit, že bojuji sama.

Následující týdny byly plné hádek a ticha. Paní Novotná volala častěji než kdy dřív. Jednou dokonce přišla k nám do práce a přinesla Michalovi oběd – před všemi kolegy.

Začala jsem pochybovat o sobě i o našem vztahu. Mluvila jsem s mámou – ta mi řekla: „Někdy musíš myslet i na sebe.“ Ale jak? Jak opustit člověka, kterého miluju?

Jednoho rána mi Michal oznámil: „Máma chce, abychom šli bydlet k ní. Prý jí je smutno.“

To byl zlomový okamžik.

Seděla jsem u kuchyňského stolu a dívala se na něj: „A co chci já?“

Mlčel dlouho. Pak jen pokrčil rameny.

Ten den jsem si sbalila věci a odešla k Lence. Plakala jsem celou noc. Ale poprvé po dlouhé době jsem cítila úlevu.

Dnes už vím, že někdy je třeba odejít i od toho, koho milujeme – pokud nás vztah ničí.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Kde je hranice mezi láskou a sebeobětováním? A kolik jsme ochotni snést pro štěstí druhého? Co byste udělali vy?