Když se role obrátí: Těžké uvědomění

„To už zase jíš?“ ozvalo se za mnou, když jsem si v kuchyni potají mazal chleba s máslem a šunkou. Otočil jsem se a Jana stála ve dveřích, v ruce misku s čerstvým salátem. „Myslela jsem, že chceš začít jíst zdravěji.“ Její hlas byl klidný, ale v očích jí hrálo něco, co jsem dřív neznal – sebevědomí.

Ještě před rokem by to byla ona, kdo by si v noci šel pro sušenky a pak se mi omlouval, že zase neodolala. Tehdy jsem měl pocit, že mám právo ji napomínat. „Jano, měla bys na sebe víc dbát,“ říkával jsem jí. „Není to zdravé.“ A ona jen sklopila oči a slíbila, že od zítřka začne.

Teď je všechno jinak. Jana nastoupila do nové práce v knihovně na náměstí a začala chodit běhat s kolegyněmi. Zhubla deset kilo, vlasy jí září a smích má nakažlivý. Já? Já jsem přibral patnáct kilo, zadýchávám se do druhého patra a ráno mě bolí záda tak, že sotva vstanu z postele.

„Mám hlad,“ zamumlal jsem a rychle schoval chleba za záda. Jana se usmála a položila mi ruku na rameno. „Pojď si sednout. Udělala jsem ti salát s tuňákem.“

Sedl jsem si ke stolu a díval se na ni. Byla jiná. Nejen štíhlejší, ale i klidnější, vyrovnanější. Když mi podávala talíř, všiml jsem si jejích pevných paží a drobných jizev od vaření. Vzpomněl jsem si na všechny ty večery, kdy jsem ji místo objetí kritizoval.

„Pamatuješ si, jak jsi mi říkal, že bych měla víc sportovat?“ zeptala se najednou. Překvapeně jsem vzhlédl. „Teď bych ti to mohla vrátit.“

Zasmála se, ale v jejím smíchu byla i špetka hořkosti. Mlčel jsem. Co na to říct? Že mě mrzí, jak jsem se choval? Že jsem si nikdy neuvědomil, jak těžké je změnit své návyky?

Doma to začalo skřípat. Dřív jsme spolu chodili na procházky do Stromovky nebo jezdili na kolech kolem Berounky. Teď mě bolí kolena už po dvou kilometrech a Jana běhá sama nebo s kolegyněmi z práce. Když přijde domů, vypráví mi o nových knihách a o tom, jak si s holkama dávají kávu na lavičce před knihovnou. Já sedím u televize a cpu se brambůrkami.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Jana položila vidličku. „Petře, co se s tebou děje?“ zeptala se tiše. „Jsi pořád unavený, podrážděný… skoro spolu nemluvíme.“

Chtěl jsem jí říct, že mám jen špatné období v práci – šéf mi dává zabrat a kolega Marek mě pomlouvá za zády. Ale pravda byla jinde. Cítil jsem se méněcenný vedle své vlastní ženy. Najednou byla ona ta silnější, ta úspěšnější. A já? Já byl ten slabý.

„Nevím,“ zamumlal jsem. „Možná bych měl taky začít něco dělat.“

Jana mě pohladila po ruce. „Pojď zítra ráno se mnou běhat. Jen kousek.“

Souhlasil jsem, ale už večer mě přepadla úzkost. Co když to nezvládnu? Co když budu vypadat směšně?

Ráno bylo chladné a mlhavé. Jana už čekala v běžeckém oblečení u dveří. Oblékl jsem si staré tepláky a vytahanou mikinu – připadal jsem si jako cizinec ve vlastním těle.

První stovky metrů byly utrpením. Srdce mi bušilo až v krku a nohy bolely jako po maratonu. Jana běžela vedle mě lehce, občas se zastavila a povzbuzovala mě: „Ještě k té lavičce! To dáš!“

Když jsme doběhli zpátky domů, lehl jsem si na gauč a lapal po dechu. Jana mi přinesla vodu a pohladila mě po vlasech.

„Jsem na tebe pyšná,“ řekla tiše.

V tu chvíli mi došlo, jak moc jsem jí ubližoval svými slovy i mlčením. Jak těžké muselo být pro ni poslouchat mé výčitky, když sama bojovala s vlastními démony.

Začal jsem chodit běhat s Janou každé ráno. Nešlo to rychle – kila dolů nešla tak snadno jako kdysi nahoru. Ale něco se změnilo. Přestal jsem ji kritizovat a začal ji obdivovat.

Jednoho večera jsme seděli na balkoně s hrnkem čaje a dívali se na světla Prahy.

„Víš,“ začal jsem opatrně, „mrzí mě, jak jsem se k tobě choval.“

Jana mlčela dlouho, pak mě vzala za ruku.

„Každý máme někdy slabší období,“ řekla nakonec. „Důležité je, že to vidíš.“

Od té doby jsme spolu mluvili víc – o práci, o snech i o strachu ze stárnutí. Přestal jsem řešit čísla na váze a začal si vážit toho, že máme jeden druhého.

Někdy si říkám: Proč musí člověk spadnout až na dno, aby pochopil vlastní chyby? A kolik vztahů by mohlo být šťastnějších, kdybychom místo kritiky nabídli pochopení?

Co myslíte vy? Máte zkušenost s tím, že se role ve vztahu obrátily? Jak jste to zvládli?