Láska po šedesátce: Když mapa ukáže víc než jen cestu

„Kam byste chtěla jet, kdybyste mohla kamkoliv?“ ozvalo se vedle mě, zatímco jsem si nervózně hrála s uchem hrnku, který tu někdo nechal. Otočila jsem se a spatřila muže s prošedivělými vlasy a mapou Evropy rozloženou přes půl stolu. V klubu cestovatelů byl hluk, mladí lidé se smáli, plánovali výlety a já se cítila jako vetřelec. Bylo mi dvaašedesát a posledních deset let jsem žila v přesvědčení, že už mě v životě nic nového nečeká.

„Nevím,“ odpověděla jsem tiše, „asi bych jela na Island. Ale to je jen takový sen.“

Muž se usmál. „Já jsem Karel. A sny jsou od toho, aby se plnily. Já bych jel do Norska, ale Island zní taky skvěle.“

Zasmála jsem se, poprvé za dlouhou dobu upřímně. „Já jsem Marie. Ale na Island už je pozdě. Mám artrózu v kolenou a děti by měly infarkt, kdybych jim řekla, že jedu někam sama.“

Karel pokrčil rameny. „Moje dcera si myslí, že bych měl sedět doma a pěstovat rajčata. Ale já chci ještě něco zažít.“

V tu chvíli začala přednáška o Islandu. Seděli jsme vedle sebe, poslouchali o gejzírech a polární záři, a já si uvědomila, že mi jeho přítomnost dělá dobře. Po skončení mě Karel pozval na čaj. Povídali jsme si dlouho do večera – o cestování, o dětech, o tom, jak je těžké být sám.

Doma jsem si připadala jako puberťačka. Celou noc jsem nemohla spát a přemýšlela, jestli je možné se ještě zamilovat. Druhý den mi Karel napsal SMS: „Marie, nechcete jít v sobotu na procházku?“

Souhlasila jsem. Procházeli jsme se po Vyšehradě, smáli se a já cítila něco, co jsem už dávno zapomněla – radost ze života. Jenže pak přišla realita.

Moje dcera Jana si všimla, že chodím pozdě domů a mám lepší náladu. Jednoho večera mě zastavila v kuchyni: „Mami, co se děje? Máš někoho?“

Zrudla jsem jako malá holka. „Jano, potkala jsem Karla. Je to moc milý muž.“

Jana se zamračila: „Mami, vždyť ho vůbec neznáš! Co když ti ublíží? A co když tě jen využije? V tvém věku už bys měla být opatrná.“

Zamrazilo mě. Najednou jsem si připadala hloupě. Opravdu je možné začít nový vztah po šedesátce? Nebo bych měla zůstat sama a nevyčnívat?

Karel mi psal každý den. Pozval mě na výlet do Českého ráje. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem souhlasila. Bylo to nádherné – procházeli jsme skalami, povídali si o všem možném a já měla pocit, že mi je zase dvacet.

Jenže Jana byla stále víc nervózní. Jednou večer přišla i s bratrem Petrem a oba na mě spustili: „Mami, myslíme to s tebou dobře. Nechceme, abys byla sama, ale ten Karel… co o něm víš? Má vůbec peníze? Nechce tě jen kvůli bytu?“

Rozplakala jsem se. „Proč mi nevěříte? Proč si myslíte, že když je mi přes šedesát, už nemůžu mít vlastní život?“

Petr mě objal: „Mami, máme o tebe strach.“

Ale já věděla, že musím udělat něco pro sebe. Poprvé v životě jsem se rozhodla neposlouchat děti a jít za tím, co chci já.

S Karlem jsme začali plánovat společný výlet na Island. Děti to nesly těžce – Jana se mnou měsíc nemluvila a Petr mi vyčítal, že riskuju všechno kvůli cizímu chlapovi.

Ale já byla šťastná. S Karlem jsme objevovali nejen nové krajiny, ale i sami sebe. Naučila jsem se znovu smát, radovat se z maličkostí a nebát se budoucnosti.

Když jsme stáli na letišti před odletem na Island, Karel mě vzal za ruku: „Marie, nikdy není pozdě začít znovu.“

A já mu věřila.

Dnes už vím, že věk je jen číslo a že štěstí si musíme dovolit sami sobě. Ale někdy přemýšlím – proč je pro naše děti tak těžké pochopit, že i my máme právo na lásku? Myslíte si, že bych měla poslouchat jejich obavy – nebo svůj vlastní hlas? Co byste udělali vy?