Láska ve stínu rozvodu: Když srdce nezná věk

„Tohle nemůžeš myslet vážně, mami! Vždyť jsi s tátou skoro čtyřicet let!“ křičela na mě dcera Jana, zatímco syn Petr jen mlčky seděl u stolu a zíral do hrnku s kávou. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama. Všechno, co jsem si myslela, že je pevné a jisté, se najednou otřáslo v základech.

Je mi osmapadesát a nikdy by mě nenapadlo, že budu stát před takovým rozhodnutím. Celý život jsem byla vzornou manželkou, matkou, učitelkou na základní škole v malém městě u Plzně. S Karlem jsme si prošli vším – stavbou domu, výchovou dětí, nemocemi i radostmi. Ale poslední roky jsme spolu spíš jen žili. Každý večer stejný rituál: večeře, televize, pár vět o tom, co je potřeba koupit nebo opravit. Žádné doteky, žádné úsměvy. Jen rutina.

A pak přišel on – Milan. Nový školník na naší škole. O deset let mladší než já, rozvedený, s laskavýma očima a smyslem pro humor. Poprvé jsem si ho všimla, když mi pomáhal s těžkými učebnicemi do kabinetu. „Paní učitelko, neměla byste tahat takové těžké věci,“ usmál se na mě a já cítila, jak mi hoří tváře. Byla jsem v rozpacích jako puberťačka.

Začali jsme si povídat častěji – nejdřív o škole, pak o životě. Zjistila jsem, že se s ním směju tak, jak už léta ne. Jednoho dne mě pozval na kávu do malé kavárny na náměstí. „Nebojíte se, že vás někdo uvidí?“ zeptal se s úsměvem. „A proč bych se měla bát?“ odpověděla jsem a sama sebe překvapila odvahou.

Když jsem doma řekla Karlovi, že jdu s kolegyněmi na výstavu, ani nezvedl oči od novin. „Tak si to užij,“ zamumlal. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak jsme si vzdálení.

S Milanem jsme spolu trávili čím dál víc času. Povídali jsme si o snech, které jsme si nesplnili, o tom, co nás bolí i těší. Jednou večer mě vzal za ruku a já cítila něco, co jsem už dávno zapomněla – motýly v břiše. „Myslíte někdy na to, že byste mohla být šťastnější?“ zeptal se tiše. Doma jsem pak dlouho seděla v kuchyni a přemýšlela nad jeho slovy.

Když jsem se svěřila Janě, nejdřív se smála: „Mami, ty máš milence? To snad není možný!“ Ale pak přišly výčitky: „A co táta? Co rodina? Chceš všechno zahodit kvůli nějakému poblouznění?“ Petr byl zdrženlivější: „Jestli tě to dělá šťastnou… ale rozvod je velká věc.“

S Karlem jsme spolu začali mluvit méně než kdy dřív. Cítila jsem jeho chlad i podezření. Jednou večer se mě zeptal: „Je někdo jiný?“ Mlčela jsem. „Aspoň buď upřímná,“ řekl tiše a odešel do ložnice.

Ve škole si začali šeptat kolegyně i žáci. „Paní učitelka má nový úsměv,“ slyšela jsem za zády. Některé kolegyně mě odsuzovaly: „V tvém věku? To už přece nemá cenu.“ Ale já cítila, že žiju.

Jednoho deštivého odpoledne jsem seděla s Milanem v jeho bytě a plakala: „Nevím, co mám dělat. Nechci zranit Karla ani děti… Ale s tebou je mi dobře.“ Milan mě objal: „Nemůžu ti říct, co máš dělat. Ale zasloužíš si být šťastná.“

Doma mě čekala tichá domácnost. Karel chodil spát dřív než já, večeře jedl mlčky. Jednou večer jsem mu řekla: „Karle, já už takhle nemůžu dál.“ Podíval se na mě unavenýma očima: „Já vím.“

Začali jsme mluvit o rozvodu. Bylo to bolestivé – vzpomínky na společné roky, na děti, na všechno dobré i zlé. Jana mi vyčítala sobectví: „Vždycky jsi nás učila obětovat se pro druhé! A teď myslíš jen na sebe!“ Petr byl smutný: „Mami, hlavně abys nelitovala.“

Někdy v noci nemůžu spát a ptám se sama sebe: Je správné hledat štěstí na úkor druhých? Mám právo začít znovu? Nebo bych měla zůstat kvůli rodině a tradici?

Když jsem podávala žádost o rozvod na plzeňském soudě, třásly se mi ruce. Karel tam stál vedle mě – cizí člověk po tolika letech společného života.

Teď bydlím sama v malém bytě na okraji města. S Milanem se vídáme často – není to jednoduché, děti se mnou moc nemluví, sousedky mě pomlouvají. Ale když jdu večer po ulici a cítím v srdci klid i vzrušení z nového začátku, říkám si: Stálo to za to?

Možná jsem blázen. Možná sobec. Ale poprvé po letech mám pocit, že žiju pro sebe – ne pro očekávání ostatních.

Co byste udělali vy na mém místě? Má člověk právo hledat štěstí i tehdy, když tím zraní své blízké?