Lekce ztracené lásky: Jak jsem se naučila říkat ne

„Proč mi zase neodpovídáš? Copak ti na mně vůbec nezáleží?“ Petrův hlas se rozléhal malým bytem na Žižkově a já jsem cítila, jak se mi stahuje hrdlo. Seděla jsem na okraji postele, ruce zaťaté v pěst, a snažila se zadržet slzy. «Přestaň, prosím tě,» zašeptala jsem, ale on pokračoval: „Vždycky utíkáš. Nikdy nic neřešíš!»

Bylo mi dvacet osm a myslela jsem si, že už vím, co od života chci. Pracovala jsem jako grafička v malé reklamní agentuře, měla pár blízkých přátel a byt, který jsem sdílela s kočkou jménem Micka. Petr přišel do mého života jako bouřka – charismatický, vtipný, pozorný. První měsíce byly jako z filmu: noční procházky po nábřeží, smích v kavárnách na Letné, dlouhé rozhovory o všem i o ničem. Jenže pak se začalo něco měnit.

Začalo to nenápadně. «Proč musíš jít zase ven s Terezou? Nestačí ti být se mnou?» ptal se mě jednou večer. Smála jsem se tomu – připadalo mi to roztomilé. Jenže podobné otázky přicházely čím dál častěji. «Nechci, abys nosila tu sukni. Nelíbí se mi, jak se na tebe ostatní dívají.» «Proč musíš tolik pracovat? Měla bys být víc doma.» Každý den jsem cítila, jak se kolem mě stahuje neviditelná smyčka.

Jednoho dne jsem přišla domů později z práce. Petr seděl u stolu, tvářil se uraženě a ani nepozdravil. «Kde jsi byla?» zeptal se bez emocí. «Měli jsme poradu, protáhlo se to,» odpověděla jsem unaveně. «Jasně. A kdo tam byl? Taky ten tvůj šéf?» Jeho podezřívavost mě bodla do srdce. «Přestaň mě pořád vyslýchat!» vybuchla jsem poprvé po měsících tichého dusna.

Následující dny byly jako na houpačce. Petr mi nosil květiny, omlouval se, sliboval změnu. Ale stačilo málo – zpráva od kamaráda nebo pracovní telefonát večer – a všechno začalo nanovo. Přestala jsem chodit ven, přestala jsem volat přátelům. Byla jsem sama a ztracená.

Jednoho víkendu jsem odjela za babičkou do Českého ráje. Seděly jsme spolu na lavičce pod starou hrušní a já jí vyprávěla o svém trápení. Babička mě pohladila po vlasech a řekla: „Víš, Aničko, láska není o tom, že se musíš vzdát sama sebe. Když tě někdo miluje, nechá tě dýchat.“ Její slova ve mně rezonovala ještě dlouho poté.

Po návratu do Prahy jsem si začala psát deník. Každý večer jsem si zapisovala, co cítím, čeho se bojím a co bych si přála. Začala jsem znovu chodit na jógu, ozvala se Tereze a pozvala ji na kávu. Petr si toho všiml a jeho výbuchy žárlivosti byly čím dál častější.

Jednoho večera přišel domů opilý a začal mi vyčítat všechno možné – od toho, jak vařím kávu, až po to, že prý flirtuju s kolegy. Křičel tak hlasitě, že sousedka zaklepala na dveře. V tu chvíli mi došlo, že už nemůžu dál.

Druhý den ráno jsem mu řekla: „Petře, takhle už to nejde. Potřebuju prostor a respekt.“ Zasmál se mi do obličeje: „Ty? Ty beze mě nic nezvládneš.“ Ale já už věděla své.

Balení věcí bylo bolestivé. Každý kus oblečení mi připomínal nějaký společný okamžik – výlet na Sněžku, první Vánoce u jeho rodičů, letní festival v Karlových Varech. Ale zároveň jsem cítila úlevu. Když jsem za sebou zavřela dveře jeho bytu, poprvé po dlouhé době se mi dýchalo lehce.

Začátky byly těžké. Byly noci, kdy jsem brečela do polštáře a pochybovala o sobě. Ale pomalu jsem začala znovu nacházet radost v maličkostech – v ranní kávě na balkoně, v procházkách po Stromovce, v rozhovorech s babičkou po telefonu.

Jednou mi Tereza řekla: „Jsem na tebe pyšná. Ne každá má odvahu odejít.“ Uvědomila jsem si, že největší odvaha není zůstat za každou cenu, ale odejít tehdy, když už je to potřeba.

Dnes už vím, že láska bez respektu není láska. Že hranice nejsou projevem slabosti, ale síly. A že někdy je největším důkazem lásky k sobě samé umět říct: Dost.

Občas si kladu otázku: Kolik žen kolem nás žije v podobném tichém sevření? A kolik z nich najde odvahu udělat první krok ke svobodě?