Máma umírá a já necítím nic – Tajemství jedné české rodiny

„Vážně tam musíš jít?“ ptá se mě sestra Lucie, když stojíme před nemocničním pokojem v Motole. Její hlas se třese, ale v očích má něco, co jsem u ní nikdy neviděla – možná úlevu, možná strach. „Musím,“ odpovím tiše a cítím, jak mi v hrudi místo srdce zeje prázdnota. Máma umírá a já necítím nic. Jen ticho.

Vcházím dovnitř. Leží tam, bledá, menší než kdy dřív. Vždycky byla velká žena – nejen postavou, ale i hlasem, který dokázal rozřezat ticho v bytě na Praze 4 jako nůž máslo. Teď je ticho všude. „Ahoj, mami,“ řeknu a čekám na nějaký zázrak, na vlnu lítosti nebo smutku, ale nic nepřichází. Jen vzpomínky.

Pamatuju si, jak jsem jako malá seděla na koberci v obýváku a počítala minuty do chvíle, kdy máma přijde z práce. Vždycky jsem doufala, že dneska bude jiná – že mě obejme, pohladí po vlasech, zeptá se, jaký jsem měla den. Místo toho přišla bouře. „Proč je tu takový bordel?“ křičela a já se snažila být co nejmenší, aby mě nenašla. Táta byl většinou v práci nebo v hospodě. Lucie byla o čtyři roky mladší a schovávala se za mnou.

Jednou jsem rozbila hrnek. Máma mi dala facku tak silnou, že jsem upadla na zem. „To máš za to, že jsi nemehlo!“ řekla a já si poprvé uvědomila, že domov není bezpečné místo. Od té doby jsem se naučila být neviditelná – ve škole, doma, všude. Nikdy jsem si nepřivedla kamarády domů. Nikdy jsem neplakala před ní.

„Měla bys jí něco říct,“ šeptá Lucie za mnou. „Co?“ ptám se a vím, že to myslí vážně. „Nevím… třeba jí odpustit?“

Odpustit? Jak se odpouští někomu, kdo ti vzal dětství? Kdo tě naučil bát se vlastního jména? Kdo tě přesvědčil, že láska je podmíněná poslušností? Vždycky říkala: „Když mě nebudeš poslouchat, nikdo tě nebude mít rád.“ A já jí věřila.

Když mi bylo patnáct, utekla jsem poprvé z domu. Spala jsem u kamarádky Katky na Žižkově a doufala, že mě nikdo nenajde. Máma přišla druhý den ráno – nezlobila se, neplakala. Jen řekla: „Tak už pojď domů.“ A já šla. Protože jsem neměla kam jinam jít.

Teď tu stojím u její postele a ona má zavřené oči. Dýchá pomalu a těžce. Vypadá klidněji než kdy dřív. Možná už je někde jinde – tam, kde nejsou výčitky ani křik.

„Pamatuješ na tu dovolenou v Krkonoších?“ ozve se Lucie tiše. Přikývnu. Bylo mi deset a Lucii šest. Máma tehdy zapomněla zabalit naše oblíbené plyšáky a celou cestu nám vyčítala, že jsme rozmazlené. Táta mlčel a díval se z okna auta. Večer jsme plakaly pod dekou a šeptaly si pohádky.

„Myslíš, že nás někdy měla ráda?“ ptá se Lucie najednou.

Nevím. Možná svým způsobem ano – tak jak to sama uměla. Její máma byla ještě horší; vyprávěla nám o tom někdy mezi dvěma výčitkami: „Moje máma mě nikdy nepochválila.“ Jako by tím chtěla omluvit všechno, co nám dělala.

„Chceš tu zůstat?“ ptám se Lucie.

„Ne,“ zavrtí hlavou. „Já už tu byla dost.“

Zůstávám sama s mámou a najednou mám chuť jí něco říct – něco důležitého, co jsem nikdy nevyslovila: „Mami…“ začnu a hlas se mi zlomí. „Já… nevím, jestli ti dokážu odpustit.“

V tu chvíli otevře oči a zadívá se na mě. Je v nich únava i smíření. „To je v pořádku,“ zašeptá sotva slyšitelně. „Nemusíš.“

A pak zase zavře oči a já cítím slzy na tvářích – ne kvůli ní, ale kvůli sobě. Kvůli té malé holce uvnitř mě, která pořád čeká na objetí.

Když odcházím z nemocnice, venku prší. Lucie stojí pod deštníkem a mlčíme spolu cestou na tramvaj. Doma si sednu ke stolu a dívám se na starou fotku – máma drží mě i Lucii v náručí a usmívá se do objektivu. Přemýšlím: Je možné odpustit všechno jen proto, že někdo je naše matka? Nebo máme právo chránit sami sebe i za cenu toho největšího tabu?

Co byste udělali vy? Odpustili byste? Nebo byste nechali minulost minulostí?