Měsíc na odchod: Rozhodnutí mé tchyně

„Máš měsíc na to, abys odešla.“ Slova paní Věry mi rezonovala v hlavě ještě dlouho poté, co jsem za sebou zavřela dveře jejího obýváku. Stála jsem v předsíni panelákového bytu na pražském Proseku a snažila se pochopit, co se právě stalo. Petr, můj přítel, seděl v kuchyni a mlčel. Jeho matka mě propalovala pohledem, jako bych byla vetřelec, který narušil její pečlivě vystavěný svět.

„Věro, prosím tě…“ začala jsem tiše, ale ona mě přerušila mávnutím ruky. „Nechci o tom diskutovat. Už jsem rozhodla. Měsíc. Pak si najdi něco svého.“

Bylo mi dvacet šest a do Prahy jsem přišla z Hradce Králové za prací i za Petrem. Všechno se zdálo být ideální – našla jsem místo v knihovně, Petr byl pozorný a jeho rodina mě přijala pod svou střechu. Nebo jsem si to aspoň myslela. Věra byla vdova, která celý život obětovala synovi. Byla na něj pyšná, ale zároveň ho svírala v náruči tak pevně, že jsem měla pocit, že se dusí nejen on, ale i já.

Ten večer byl jiný. Věra byla nervózní už od rána. Když jsem přišla z práce, seděla u stolu s dopisem v ruce. „To je pro tebe,“ podala mi ho bez úsměvu. Otevřela jsem obálku a četla: Byt bude prodán. Potřebuju peníze. Najděte si něco svého.

„To nemyslíš vážně,“ vydechla jsem. Petr mlčel. Věra jen pokrčila rameny: „Je to moje rozhodnutí.“

Začala jsem se ptát sama sebe: Co jsem udělala špatně? Byla jsem snad příliš hlučná? Nevděčná? Nebo je za tím něco víc? Petr se mi vyhýbal pohledem a já cítila, jak se mezi námi rozprostírá ticho jako těžká deka.

Další dny byly plné napětí. Věra chodila po bytě a nahlas přemýšlela o tom, jak bude konečně mít klid. „Aspoň si odpočinu,“ říkala do telefonu své sestře. Slyšela jsem ji za dveřmi: „Ta holka mi tu jen překáží. Petr by měl být sám.“

Jednou večer jsem našla Petra na balkoně s cigaretou v ruce – kouřil jen ve stresu. „Proč nic neříkáš?“ zeptala jsem se ho zoufale.

„Já… nevím,“ zamumlal. „Máma je prostě taková. Po tátovi už nikoho neměla. Bojí se být sama.“

„A co my?“ vyhrkla jsem. „Co naše budoucnost?“

Petr pokrčil rameny: „Nevím.“

Začala jsem hledat podnájem. Bylo to těžké – ceny v Praze byly šílené a já měla jen knihovnický plat. Každý večer jsem procházela inzeráty a brečela do polštáře. Věra mi mezitím dávala najevo, že už mě tu nechce: schválně mi schovávala hrníčky, prala mi prádlo s Petrovým dohromady, aby mi ukázala, že jsme pořád jen její děti.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív a slyšela hádku z kuchyně.

„Petře, ona tě jen využívá! Chce tě připravit o všechno!“ křičela Věra.

„Mami, prosím tě…“

„Ne! Já tě vychovala sama! Nikdo ti nebude poroučet! Ona tu nebude rozhodovat!“

Stála jsem za dveřmi a třásla se vzteky i smutkem. Když jsem vešla dovnitř, Věra se na mě podívala s nenávistí v očích.

„Tak už jsi spokojená? Rozvrátila jsi nám rodinu!“

„Já? Já jen chci žít s Petrem!“

„To nestačí! Nikdy nebudeš dost dobrá!“

Petr stál mezi námi jako malý kluk a nevěděl, ke komu se přiklonit.

Další dny byly ještě horší. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži.

„Děje se něco?“ zeptala se mě Jana z oddělení.

„Jen rodinné trable,“ odpověděla jsem neurčitě.

Jana mě pozvala na kafe a já jí všechno řekla. „To je hrozné,“ povzdechla si. „Ale víš co? Musíš myslet na sebe.“

Začala jsem uvažovat o tom, jestli má smysl bojovat o vztah, když Petr není schopen postavit se své matce. Každý večer jsme mlčky večeřeli u stolu a já cítila, jak mezi námi roste zeď.

Jednou večer přišla Věra domů s lahví vína a sedla si ke mně do obýváku.

„Víš,“ začala tiše, „já nechci být zlá. Ale bojím se… Bojím se být sama.“

Podívala jsem se na ni a poprvé viděla ženu zlomenou strachem ze samoty.

„Ale tímhle nás všechny ztratíš,“ řekla jsem jí upřímně.

Věra sklopila oči: „Možná máš pravdu… Ale já jinak neumím.“

Ten večer jsme spolu poprvé mluvily jako dvě ženy, ne jako soupeřky.

Petr přišel později domů a našel nás sedět spolu v tichu.

„Co bude dál?“ zeptal se tiše.

Podívala jsem se na něj a věděla, že odpověď musíme najít každý sám.

O týden později jsem si sbalila věci a odešla do malého podnájmu na Žižkově. Petr zůstal s matkou – aspoň zatím. Občas si napíšeme zprávu nebo zavoláme, ale oba víme, že něco mezi námi prasklo.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je lepší odejít a zachránit si sebe sama? Nebo bojovat za vztah i za cenu vlastního štěstí? Co byste udělali vy?