Mezi dvěma světy: Když se můj manžel stal cizincem

„Zase jsi koupila ty předražené rajčata, Lenko? Vždyť na trhu v Pohořelicích bychom měli bednu za pár korun!“ Petr práskl ledničkou a já se snažila nevšímat si jeho podrážděného tónu. Venku lilo a tramvaje pod okny cinkaly, jako by chtěly podtrhnout mou únavu. „Petr, už jsme to řešili stokrát. Já prostě nechci žít na vesnici. Mám tady práci, přátele, všechno…“ „A já mám pocit, že tady jen přežívám! Každý den v tomhle betonu, v hluku, v prachu. Copak to nechápeš?“ Jeho hlas se zlomil a já poprvé zahlédla v jeho očích něco, co mě vyděsilo – rezignaci.

Petr byl vždycky ten klidný, rozvážný. Když jsme se poznali na vysoké v Brně, byl to on, kdo mě učil jezdit na kole po polních cestách a ukazoval mi, jak voní čerstvě posečená tráva. Já byla ta městská holka, co si neuměla představit život bez kaváren a knihkupectví. Po svatbě jsme se přestěhovali do Prahy, protože jsem dostala práci v nakladatelství. Petr si našel místo v malé IT firmě, ale nikdy si na město úplně nezvykl.

Poslední měsíce byly jako nekonečný kolotoč hádek. Každá maličkost se stávala záminkou k výčitkám. „Proč nemůžeme mít psa? Vždyť v paneláku by trpěl!“ „Proč pořád kupuješ kytky do bytu, když bychom mohli mít zahradu?“ A já jsem se bránila, někdy až hystericky, protože jsem měla pocit, že mi Petr bere všechno, co mám ráda.

Jednoho dne mi zavolala máma, že táta skončil v nemocnici po infarktu. Petr ani na vteřinu neváhal a hned navrhl, že pojedeme do Brna. Cesta byla tichá, oba jsme byli ponoření do svých myšlenek. Když jsme dorazili, máma nás objala a já poprvé po dlouhé době cítila, že někam patřím. Táta byl slabý, ale usmíval se. „Lenko, hlavně se nestresuj. Život je moc krátký na hádky,“ zašeptal mi, když jsme byli sami.

Petr se v Brně úplně změnil. Každé ráno chodil s mámou na trh, pomáhal jí na zahradě, večer seděl s tátou u piva a povídali si o všem možném. Já jsem se cítila jako cizinec ve vlastním dětství. Najednou jsem viděla, jak moc Petr touží po klidu, po prostoru, po něčem, co já už dávno zapomněla. Když jsme se po týdnu vraceli do Prahy, Petr byl jiný – klidný, ale vzdálený.

Doma jsme pokračovali v tichém soužití. Jednoho večera jsem ho našla, jak sedí u počítače a hledá domy na prodej v okolí Tišnova. „Petr, to myslíš vážně?“ zeptala jsem se tiše. „Ano. Já už tady nemůžu být. Každý den je pro mě utrpení. Ty jsi šťastná, ale já… já se dusím.“

Rozplakala jsem se. „A co já? Co naše manželství? Máme všechno zahodit kvůli tvému snu?“ Petr mlčel. „Lenko, já tě miluju, ale nemůžu žít život, který mě ničí.“

Začali jsme chodit na párovou terapii. Paní psycholožka, paní Novotná, byla přísná i laskavá. „Musíte si oba odpovědět, co je pro vás důležité. A jestli to jde skloubit.“ Každé sezení bylo bolestivé. Petr mluvil o dětství na vesnici, o tom, jak mu chybí ticho a příroda. Já jsem mluvila o strachu ze samoty, o potřebě být mezi lidmi, o tom, že nechci skončit jako máma – zavřená v domě, kde slyšíte jen tikot hodin.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem, kdy jsme se s Petrem začali míjet. Bylo to už dávno? Nebo až teď? Najednou jsem si uvědomila, že se bojím změny víc než samoty. Že možná držím Petra zpátky jen proto, že sama nevím, co chci.

Jednoho rána mi Petr řekl: „Lenko, našel jsem dům v Lomnici. Je malý, ale má velkou zahradu. Nechci tě nutit. Ale já tam pojedu. Potřebuju to.“

Stála jsem v kuchyni a dívala se na něj. V tu chvíli jsem věděla, že ho miluju natolik, abych ho pustila. Ale nevěděla jsem, jestli mám sílu jít s ním.

Petr se odstěhoval za měsíc. První týdny byly hrozné – ticho v bytě mě dusilo, práce mě nebavila, přátelé mi připadali cizí. Ale pak jsem začala jezdit za Petrem na víkendy. Učila jsem se sázet rajčata, sekat trávu, večer jsme seděli pod hvězdami a povídali si jako kdysi. Pomalu jsem si zvykala na nový rytmus života.

Po roce jsme se rozhodli – prodali jsme byt v Praze a přestěhovali se natrvalo do Lomnice. Není to jednoduché. Někdy mi chybí ruch města, někdy mám pocit, že jsem ztratila kus sebe. Ale zároveň jsem našla něco nového – klid, prostor k přemýšlení, jiný druh štěstí.

Někdy večer sedím na zápraží a ptám se sama sebe: Udělala jsem správně? Nebo jsem jen podlehla strachu ze ztráty? Co byste udělali vy na mém místě?