Mezi hrnci a tichem: Každodenní boj u stolu

„Zase to není dost teplé,“ ozvalo se z jídelny, sotva jsem položila talíř na stůl. Karel se ani neobtěžoval zvednout oči od novin. V tu chvíli jsem měla chuť talíř prostě otočit dnem vzhůru a odejít. Ale místo toho jsem jen sevřela rty a vrátila se do kuchyně. Voda v hrnci už dávno přestala vřít, cibule na pánvi zhnědla víc, než by měla. Všechno bylo špatně.

Když jsme se s Karlem brali, smáli jsme se u plotny, ochutnávali omáčky přímo z vařečky a plánovali, jak budeme jednou vařit pro děti. Teď je to jen rutina. Každý den vstanu o hodinu dřív, abych připravila snídani, svačinu do práce, oběd, který musí být čerstvý, a večeři, kterou stejně většinou odmítne s tím, že už nemá hlad. „Proč nemůžeš prostě ohřát včerejší guláš?“ zeptala jsem se jednou. „Protože to není ono,“ odpověděl bez zájmu.

Dřív jsem si myslela, že vaření je můj způsob, jak vyjádřit lásku. Teď je to spíš způsob, jak přežít den bez hádky. Karel je puntičkář. Všechno musí být podle něj: brambory nesmí být rozvařené, maso musí být šťavnaté, polévka nesmí být moc slaná. Když něco není podle jeho představ, mlčí. To ticho je horší než výčitky.

Moje kamarádka Lenka mi říká: „Prostě mu řekni, ať si uvaří sám!“ Ale ona neví, jaké to je žít s člověkem, který ti dá najevo zklamání jen tím, že odloží příbor a odejde od stolu. Někdy mám pocit, že jsem pro něj jen služka. Doma je vždycky uklizeno, prádlo vyprané, jídlo na stole – ale nikdy nepadne slovo díků.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a dívala se na zbytky večeře. Karel byl v obýváku a sledoval zprávy. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme spolu sedávali u jednoho stolu a povídali si o všem možném. Teď mezi námi leželo jen ticho a nevyřčené výčitky.

„Kdy jsi naposledy ochutnal něco, co jsem uvařila s radostí?“ zeptala jsem se tiše sama sebe. Odpověď jsem znala – bylo to dávno. Možná tehdy, když jsme ještě bydleli v malém bytě na Žižkově a měli jsme sotva na nájem. Tehdy nám chutnalo všechno.

Jednoho dne přišla na návštěvu moje maminka. Přinesla bábovku a hned poznala, že něco není v pořádku. „Ty jsi nějaká pohublá,“ řekla mi a pohladila mě po vlasech. „To je tím věčným vařením,“ odpověděla jsem s úsměvem, který byl spíš k pláči.

Maminka se podívala na Karla, který právě přicházel do kuchyně. „Dáš si bábovku?“ zeptala se ho mile. „Ne, děkuji. Já sladké nejím,“ odvětil stroze a odešel zpátky do obýváku.

Maminka si povzdechla: „Tohle bych nevydržela ani týden.“ Já už to táhnu roky.

Někdy večer sedím na balkoně s hrnkem čaje a přemýšlím, kde se stala chyba. Kdy jsme přestali být partneři a stali se z nás spolubydlící? Karel nikdy nebyl moc hovorný, ale dřív mi aspoň občas řekl něco hezkého. Teď je všechno jen o tom, co je nebo není na talíři.

Jednou jsem se rozhodla udělat změnu. Uvařila jsem jen pro sebe – jednoduchou zeleninovou polévku podle receptu od babičky. Karel přišel domů a zeptal se: „Co bude k večeři?“ „Dneska si můžeš udělat něco sám,“ odpověděla jsem klidně. Podíval se na mě překvapeně a chvíli mlčel. Pak beze slova odešel do kuchyně a začal hledat v lednici.

Celý večer jsme spolu nepromluvili ani slovo. Ale já cítila zvláštní úlevu – poprvé po letech jsem vařila jen pro sebe a bylo mi dobře.

Druhý den ráno bylo doma ticho jako obvykle. Karel si udělal kávu a bez jediného slova odešel do práce. Já seděla u stolu a přemýšlela, jestli má naše manželství ještě smysl.

Večer přišla Lenka na návštěvu. „Tak co? Jak to dopadlo?“ ptala se zvědavě. „Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Možná bych měla začít myslet víc na sebe.“ Lenka mě objala: „Zasloužíš si být šťastná.“ Poprvé po dlouhé době jsem tomu chtěla věřit.

Začala jsem chodit na keramiku do místního kulturního domu. Tam jsem potkala paní Alenu, která mi řekla: „Někdy je potřeba nechat věci být a najít si radost jinde.“ Měla pravdu. Postupně jsem si začala užívat malé věci – vůni hlíny na rukou, smích ostatních žen v dílně, pocit tvoření.

Karel si změny všiml až po několika týdnech. „Poslední dobou jsi nějaká jiná,“ poznamenal jednou u večeře (kterou si tentokrát ohřál sám). „Možná proto, že už nechci žít jen mezi hrnci a tichem,“ odpověděla jsem mu popravdě.

Nevím, co bude dál. Možná se naše cesty rozejdou, možná najdeme cestu zpátky k sobě. Ale jedno vím jistě – nechci už nikdy zapomenout na sebe kvůli někomu jinému.

Říkám si: Je možné znovu najít lásku tam, kde zůstalo jen ticho? Nebo je lepší začít nový život – tentokrát podle vlastních pravidel?