Mezi tichem a bouří: Příběh rodiny Novotných

„Proč jsi to udělala, Kláro?“ ozvalo se z kuchyně, kde stála máma s očima plnýma slz. Táta seděl u stolu, ruce zaťaté v pěst, a já jsem měla pocit, že se mi srdce roztrhne. Všechno to začalo tím dopisem – přijali mě na Akademii múzických umění v Praze. Můj sen. Ale pro mé rodiče to byla noční můra.

„Mami, já… já už nemůžu dál žít podle vašich představ. Chci zkusit něco svého!“ vyhrkla jsem a hlas se mi třásl. Táta se na mě podíval pohledem, který jsem nikdy předtím neviděla – směs zklamání, hněvu a snad i strachu.

„A co rodina? Co tvoje povinnosti? Myslíš, že život je jen o snech?“ vyštěkl. V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět.

Vyrůstala jsem v malém městě u Hradce Králové. Všichni Novotní byli vždycky spořádaní, pracovití a hlavně – nikdy nevybočovali z řady. Táta pracoval jako mistr v místní továrně, máma byla učitelka na základce. Můj starší bratr Petr šel v jejich šlépějích: vystudoval strojní průmyslovku a nastoupil do stejné továrny jako táta. Já byla ta „divná“ – pořád s knihou v ruce, pořád někde v oblacích.

Když jsem poprvé řekla, že chci studovat herectví, máma se rozplakala a táta jen mlčky odešel z místnosti. Od té doby mezi námi viselo ticho – dusivé, těžké ticho, které se dalo krájet.

Jednoho večera jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi. „Co když ji ztratíme?“ šeptala máma. „V Praze… kdo ví, co tam bude dělat. A co lidi řeknou?“ Táta jen zabručel: „Musí pochopit, že rodina je na prvním místě.“

Ale já už nemohla couvnout. Když přišel den odjezdu, balila jsem si věci s pocitem viny i úlevy zároveň. Petr stál ve dveřích mého pokoje a tiše mě pozoroval.

„Víš, že to mámu zničí,“ řekl tiše.

„A mě by zničilo zůstat,“ odpověděla jsem.

V Praze to nebylo lehké. Malý pokoj na koleji, peněz málo, samota obrovská. První týdny jsem brečela do polštáře a chtěla všechno vzdát. Ale když jsem stála na jevišti při první zkoušce a slyšela potlesk spolužáků, věděla jsem, že tohle je moje místo.

Jenže doma to vřelo. Máma mi psala krátké zprávy – „Jsi v pořádku?“ – ale nikdy nic víc. Táta nepsal vůbec. Petr mi jednou zavolal:

„Táta tě nechce ani vidět. Máma je pořád nemocná… prý kvůli tobě.“

Cítila jsem se jako zrádce. Každý den jsem si kladla otázku: Stojí mi můj sen za rozpad rodiny?

Jednoho dne mě na koleji navštívila spolužačka Jana. „Kláro, proč jsi pořád tak smutná? Máš talent! Tvoje rodina na tebe jednou bude pyšná.“

„Nevím… možná už mě nikdy nebudou chtít vidět,“ odpověděla jsem.

Čas plynul a já se snažila žít svůj život. Dostala jsem malou roli v divadle Na zábradlí – pro mě obrovský úspěch. Ale radost byla vždycky poloviční.

Pak přišla zpráva od Petra: „Táta měl infarkt.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Okamžitě jsem sedla na vlak domů. V nemocnici ležel táta bledý a slabý. Máma seděla u jeho postele a když mě uviděla, rozplakala se.

„Kláro… promiň… my jsme ti tolik ublížili,“ šeptala.

Táta se na mě podíval a poprvé po dlouhé době se usmál: „Jestli tě něco naučil život v Praze, tak doufám, že nikdy nezapomeneš na to, odkud jsi.“

Objali jsme se a já cítila, jak ze mě spadla tíha všech těch let.

Dnes už mám vlastní byt v Praze a hraju v divadle. S rodiči si voláme každý týden a když přijedu domů, máma vždycky upeče můj oblíbený koláč. Náš vztah není dokonalý – někdy stále cítím napětí a nevyřčené výčitky – ale učíme se odpouštět.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Stálo to všechno za to? Je možné začít znovu bez bolesti? Co byste udělali vy na mém místě?