Mezi tichem a bouří: Příběh rodiny Novotných

„Proč jsi mi to udělala, mami?“ křičela na mě Klára, když práskla dveřmi svého pokoje. Její slzy mi zněly v uších ještě dlouho poté, co se v domě rozhostilo ticho. Stála jsem na chodbě našeho panelákového bytu v Brně a v ruce svírala její vysvědčení. Bylo plné jedniček, ale já jsem viděla jen tu jednu dvojku z matematiky. „Musíš se víc snažit,“ řekla jsem jí před chvílí, ale teď jsem si nebyla jistá, jestli jsem to říkala jí, nebo sobě.

Vždycky jsem chtěla být lepší matkou, než byla ta moje. Moje máma, paní Novotná starší, byla přísná a nikdy mi nedala najevo, že je na mě pyšná. Všechno muselo být podle ní – škola, kamarádi, dokonce i to, co budu jíst k večeři. Když jsem se zamilovala do Petra, mého budoucího manžela, máma mi řekla: „Ten kluk tě jen stáhne dolů.“ Ale já jsem neposlouchala. Věřila jsem, že s Petrem bude všechno jiné. Že spolu vybudujeme domov plný lásky a pochopení.

Jenže roky plynuly a já jsem zjistila, že některé vzorce se opakují. Petr pracoval dlouhé hodiny v autodílně a domů chodil unavený a podrážděný. Já jsem se snažila udržet domácnost v chodu – vařit, prát, pomáhat Kláře s úkoly a starat se o malého Tomáška. Večer jsem padala do postele vyčerpaná a s pocitem, že všechno dělám špatně.

Jednoho dne jsem našla v Petrovo kapse účtenku z restaurace. Bylo na ní napsáno: „Děkuji za krásný večer. Jana.“ Srdce mi bušilo až v krku. Když jsem se ho zeptala, kdo je Jana, jen pokrčil rameny: „Kolegyně z práce. Nic víc.“ Ale já jsem věděla, že lže. Začala jsem ho sledovat – kontrolovala jeho telefon, ptala se dětí, kdy táta přišel domů. Klára se na mě dívala s nenávistí v očích: „Proč tátu pořád podezíráš? On by nám nikdy neublížil!“

Ale ublížil. Jednoho večera přišel domů pozdě a opilý. Začal křičet na mě i na děti. Tomášek se schoval pod stůl a Klára utekla do svého pokoje. Já jsem stála v kuchyni a cítila jsem, jak se mi hroutí svět. Druhý den ráno jsem sbalila dětem věci a odešla k mámě. Ta mě přijala s ledovým klidem: „Já ti to říkala.“

Život u mámy byl těžký. Každý den mi připomínala moje selhání: „Kdybys byla lepší manželka, Petr by tě neopustil.“ Klára se mnou nemluvila a Tomášek plakal každou noc. Cítila jsem se jako nejhorší matka na světě.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni s hlavou v dlaních, když ke mně přišla Klára. „Mami,“ zašeptala, „proč jsi pořád smutná?“ Podívala jsem se na ni a poprvé v životě jí řekla pravdu: „Protože mám pocit, že všechno kazím.“ Klára mě objala a já jsem poprvé po dlouhé době brečela před svými dětmi.

Začaly jsme spolu víc mluvit. O škole, o kamarádech, o tom, co nás trápí. Pomalu jsme si k sobě hledaly cestu zpátky. Petr mi volal a prosil mě o odpuštění. Prý to byla jen chyba, že už nikdy nic takového neudělá. Ale já už mu nevěřila.

Jednoho dne mi máma řekla: „Musíš se rozhodnout sama za sebe.“ Poprvé v životě jsem pochopila, co tím myslí. Přestala jsem hledat odpovědi u ostatních a začala poslouchat sama sebe.

Našla jsem si práci v knihovně. Bylo to málo peněz, ale poprvé jsem měla pocit, že něco zvládám sama. Děti byly šťastnější – Tomášek si našel nové kamarády ve školce a Klára začala chodit na keramiku.

Jednou večer jsme seděli všichni tři u stolu a smáli se nad Tomáškovým obrázkem slona s růžovým chobotem. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i když je náš život jiný, než jsem si představovala, je skutečný. A možná právě proto má smysl bojovat dál.

Někdy si kladu otázku: Je možné začít znovu? A co když to nejlepší teprve přijde? Co byste udělali vy na mém místě?