Mezi touhou po domově a nevolí: Léto u tchyně v Ostravě

„Proč jsi zase zapomněla koupit ten chleba, Martino? Vždyť jsem ti to říkala už včera!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem položila tašky na zem. Hlas mé tchyně, paní Jarmily, byl ostrý jako břitva a já cítila, jak se mi v hrudi rozlévá známý pocit viny a bezmoci. Byli jsme v Ostravě teprve druhý den a já už měla chuť sbalit kufry a utéct zpátky do Brna.

Můj muž, Honza, se snažil situaci zachránit: „Mami, to je v pohodě, chleba koupím já, neboj.“ Ale Jarmila jen mávla rukou a dál si mumlala něco pod vousy. Věděla jsem, že to není o chlebu. Nikdy to nebylo o chlebu. Mezi mnou a Jarmilou stála neviditelná zeď, která se stavěla už od našeho svatebního dne. Nikdy mi neodpustila, že jsem jejího jediného syna odvedla do jiného města, že už není každý víkend doma, že jsem jiná, než si představovala.

Seděla jsem na balkoně paneláku, dívala se na šedivé ostravské nebe a přemýšlela, proč jsem vlastně souhlasila s tímhle pobytem. Honza mě přemlouval celé týdny: „Prosím, pojďme tam aspoň na týden. Máma je sama, táta je už tři roky po smrti, potřebuje nás.“ Věděla jsem, že má pravdu, ale zároveň jsem tušila, že to nebude jednoduché.

Večer jsme seděli u stolu, Jarmila servírovala svíčkovou a já se snažila tvářit vděčně. „Tak co, Martino, kdy už budete mít to druhé dítě?“ zeptala se najednou. Polkla jsem sousto a cítila, jak mi hořkne v ústech. „My… ještě jsme se nerozhodli,“ odpověděla jsem tiše. Honza se na mě podíval omluvně, ale Jarmila pokračovala: „To je pořád dokola. Dřív ženské rodily jedno za druhým a dneska? Všechno se odkládá, všechno je důležitější než rodina.“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Věděla jsem, že to myslí dobře, ale její slova mě bolela. Nevěděla, že jsme se s Honzou už rok snažili o dítě a že každý měsíc, kdy to nevyšlo, jsem se cítila o něco méně ženou. Nikdy jsem jí to neřekla. Nikdy jsem jí neřekla skoro nic osobního. Báli jsme se jedna druhé, jako by mezi námi byla propast, kterou nelze překročit.

Další den jsem šla s Jarmilou na trh. Mlčely jsme. Jen občas pronesla poznámku o tom, jak jsou dneska rajčata drahá nebo že včera pršelo. Když jsme stály u stánku s ovocem, najednou se na mě otočila: „Víš, Martino, já vím, že to se mnou nemáš lehké.“ Překvapeně jsem se na ni podívala. „Já… já se snažím. Ale od té doby, co Honza odešel, je tu tak ticho. A já nevím, jak s tebou mluvit. Ty jsi jiná, než jsem čekala.“

Nevěděla jsem, co říct. „Já vím, že jsem jiná. Ale mám Honzu ráda. A vás taky nechci ztratit,“ vypravila jsem ze sebe. Jarmila jen kývla a dál vybírala meruňky. Ale v jejím pohledu bylo něco nového – možná smutek, možná pochopení.

Večer jsme seděli na balkoně, Honza už spal a Jarmila si zapálila cigaretu. „Víš, Martino, já jsem taky kdysi měla tchyni, která mě nesnášela. Myslela jsem, že já budu jiná. Ale člověk někdy opakuje chyby, aniž by chtěl.“

Najednou jsem cítila, jak se mi ulevilo. Jako by se ta zeď mezi námi začala pomalu drolit. Povídaly jsme si dlouho do noci – o Honzovi, o dětství, o tom, jaké to je být sama. Poprvé jsem měla pocit, že mě slyší.

Poslední den pobytu jsem balila kufry a Jarmila přišla do pokoje. „Martino, děkuju, že jste přijeli. Bylo to pro mě důležité. A promiň, že jsem někdy protivná. Já to neumím jinak.“ Objala mě. Bylo to neohrabané, ale upřímné.

Cestou domů v autě jsem mlčela. Honza se mě zeptal: „Tak co, zvládla jsi to?“ Usmála jsem se: „Nevím, jestli jsem to zvládla. Ale možná jsme začaly stavět most tam, kde byl jenom plot.“

A tak se ptám: Je možné opravdu odpustit staré křivdy a začít znovu? Nebo některé zdi zůstanou stát navždy? Co byste udělali vy na mém místě?