Návrat domů: Když pravda bolí a láska se mění

„Proč jsi doma tak brzy?“ ozvalo se z obýváku, když jsem zabouchla dveře a setřásla ze sebe kapky deště. V tu chvíli jsem ještě netušila, že za pár vteřin se mi zhroutí celý svět. Všechno začalo tím, že mi odpadla večerní porada v práci. Byla jsem unavená, ale těšila jsem se na klidný večer s Michalem. Místo toho jsem našla svého manžela, jak sedí na gauči s mou nejlepší kamarádkou Lenkou. Oba byli příliš blízko, jejich ruce se dotýkaly a v očích měli výraz, který jsem u nich nikdy předtím neviděla.

„Eliško… to není tak, jak to vypadá,“ začal Michal koktat, ale já už věděla, že je pozdě. Lenka vstala, tvář jí hořela studem. „Promiň, Eli, já…“ Nedokázala větu dokončit. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi podlamují kolena. Všechno, co jsem si myslela, že je jisté – naše manželství, mé přátelství s Lenkou, můj domov – se rozpadlo během několika vteřin.

Sedla jsem si na kraj postele a snažila se popadnout dech. V hlavě mi vířily vzpomínky: společné dovolené na Šumavě, večery u vína na našem balkoně s výhledem na Vltavu, Lenčiny slzy po rozchodu s jejím bývalým přítelem… A teď? Teď tu byli spolu. Beze mě.

„Eliško, prosím tě…“ Michal si ke mně klekl. „Já vím, že jsem to zkazil. Ale poslední měsíce jsi pořád jen v práci. Skoro tě nevidím. Cítím se sám.“ Jeho slova mě bodala do srdce. „A to je důvod, proč jsi spal s mojí nejlepší kamarádkou?“ vykřikla jsem a hlas se mi zlomil.

Lenka stála u dveří a tiše plakala. „Nechtěla jsem ti ublížit. Bylo to jen jednou… byli jsme oba zoufalí.“

V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám víc nenávidět jeho nebo ji. Nebo sebe? Byla jsem to já, kdo poslední rok žil jen prací. Každý den jsem odcházela brzy ráno a vracela se pozdě večer. Víkendy? Často jsem je trávila na služebních cestách nebo s notebookem v kavárně na Národní třídě.

Dny po tom večeru byly jako mlha. Michal se snažil omlouvat, Lenka mi psala dlouhé zprávy plné lítosti. Já ale nedokázala odpustit ani jednomu z nich. Přestala jsem chodit do práce dřív než v noci, abych nemusela domů. Když už jsem přišla, seděla jsem sama v kuchyni a zírala do prázdna.

Jednoho dne mi volala máma: „Eliško, co se děje? Už měsíc jsi u nás nebyla.“ Rozbrečela jsem se do telefonu jako malá holka. „Mami, Michal mě podvedl… s Lenkou.“

Máma přijela ještě ten večer. Přinesla bábovku a objala mě tak pevně, až mě rozbolela žebra. „Víš, holčičko,“ řekla tiše, „lidé dělají chyby. Ale ty musíš zjistit, jestli mu ještě někdy dokážeš věřit.“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Praze. Procházela jsem Malou Stranou a přemýšlela o tom, kde se stala chyba. Byla to moje vina? Měla jsem být víc doma? Nebo je prostě některé věci nemožné ovlivnit?

Jednou večer jsem potkala starého známého ze střední – Honzu. Pozval mě na kávu do malé kavárny u Karlova mostu. Povídali jsme si celé hodiny o všem možném – o práci, o životě, o tom, jak je těžké najít v dnešní době někoho, komu můžeš věřit.

„Víš,“ řekl mi Honza, „někdy je potřeba nechat minulost za sebou a začít znovu.“

Doma na mě čekal Michal s večeří a prosebným pohledem. „Eliško, pojďme to zkusit napravit,“ žadonil. „Půjdu na terapii, změním práci… cokoliv budeš chtít.“

Ale já už věděla, že něco uvnitř mě se změnilo navždy. Odpustit? Možná jednou ano. Ale zapomenout? To nejde.

Lenka mi poslala dopis: „Eliško, byla jsi pro mě jako sestra. Nikdy si to neodpustím.“ Dlouho jsem ten dopis schovávala v šuplíku a nevěděla, jestli jí mám odepsat.

Nakonec jsem si sbalila pár věcí a odstěhovala se do malého bytu na Žižkově. Začala jsem chodit na jógu a pomalu znovu objevovala samu sebe – bez Michala i bez Lenky.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Co je vlastně horší – ztratit lásku nebo přátelství? A dá se vůbec někdy začít úplně znovu?