„Neboj se, zatím se nic nestalo. Jen se tvoje dcera rozhodla žít sama.“

„Mami, prosím tě, otevři,“ ozvalo se naléhavě za dveřmi. Bylo už po deváté večer a já seděla v kuchyni s hrnkem heřmánkového čaje, když jsem zaslechla to zoufalé klepání. Vstala jsem, srdce mi bušilo až v krku. Kdo by to mohl být takhle pozdě? Otevřela jsem dveře a tam stála Klára – moje dcera, kterou jsem naposledy viděla o Vánocích. Vlasy měla rozcuchané, oči zarudlé od pláče a v ruce držela velký černý kufr.

„Kláro, co se stalo?“ vyhrkla jsem a vtáhla ji dovnitř. Ani si nesundala boty, jen se sesunula na lavici v předsíni a rozplakala se naplno. „Já už to prostě nezvládám, mami,“ vzlykala. „Odešla jsem od Pavla. Už tam nemůžu být.“

Zůstala jsem stát jako opařená. Klára byla s Pavlem přes deset let, mají spolu dvě děti – Adélku a Filipa. Vždycky jsem si myslela, že mají hezké manželství, aspoň navenek to tak vypadalo. Všichni ve vesnici jim záviděli krásný dům na kraji Prahy, Pavel měl dobrou práci v bance, Klára učila na základce. Jenže teď tu byla, zlomená a sama.

„A co děti?“ zeptala jsem se tiše.

„Jsou u Pavla. Nechtěla jsem je tahat do noci. Zítra si je vezmu k sobě.“

Sedla jsem si vedle ní a objala ji kolem ramen. „Chceš mi říct, co se stalo?“

Klára chvíli mlčela, pak začala vyprávět. O tom, jak se s Pavlem poslední rok hádali skoro denně. O tom, jak ji ponižoval před dětmi, jak jí vyčítal každou maličkost – že není dost dobrá matka, že neumí vařit jako jeho matka, že je líná a pořád jen čte knížky místo toho, aby uklízela. O tom, jak jí zakazoval chodit s kamarádkami ven a kontroloval jí telefon.

„Mami, já už nejsem šťastná. Já už ani nevím, kdo jsem,“ šeptala Klára a já cítila, jak mi po tváři stékají slzy.

V tu chvíli jsem si vzpomněla na sebe před třiceti lety. Jak jsem taky jednou stála s kufrem u dveří svých rodičů, když mě táta mého tehdejšího přítele vyhodil z domu. Jak mě máma objala a řekla: „Neboj se, všechno bude zase dobrý.“

Jenže teď byla jiná doba. Rozvod už nebyl takové stigma jako tehdy, ale na vesnici se pořád všechno vědělo a řešilo. Věděla jsem, že až se ráno rozkřikne, že Klára přijela domů bez manžela a dětí, sousedky budou stát u plotu a šeptat si.

„Kláro, jsi dospělá žena. Máš právo být šťastná,“ řekla jsem nakonec. „Ale musíš myslet i na děti.“

Klára přikývla. „Já vím. Ale já už prostě nemůžu dál předstírat.“

Ten večer jsme spolu seděly dlouho do noci. Klára mi vyprávěla o svých snech – že by chtěla zkusit studovat psychologii dálkově, že by chtěla jednou napsat knížku pro děti. Že by chtěla žít život podle sebe, ne podle očekávání ostatních.

Ráno přišel můj muž Petr z kravína a když viděl Kláru v kuchyni, zarazil se ve dveřích.

„Co tady děláš takhle brzy?“ zeptal se překvapeně.

Klára sklopila oči. „Tati… já… odešla jsem od Pavla.“

Petr chvíli mlčel, pak si sedl ke stolu a nalil si kávu. „A co děti?“

„Jsou zatím u něj.“

Petr si povzdechl. „Víš, že to nebude jednoduchý…“

„Vím,“ řekla Klára tiše.

Celý den byl dům plný napětí. Petr chodil po dvoře a bručel něco o tom, jak dneska ženský nevydrží nic a jak za jeho časů by tohle nebylo možné. Já jsem vařila oběd a snažila se Kláru uklidnit.

Odpoledne přišla sousedka paní Novotná pro vajíčka a hned si všimla Klářina kufru v předsíni.

„To máš návštěvu?“ ptala se zvědavě.

„Jo, dcera přijela na pár dní,“ odpověděla jsem neurčitě.

Ale už večer mi volala druhá sousedka paní Dvořáková: „Slyšela jsem, že Klára odešla od manžela! To je teda věc…“

Za dva dny už to věděla celá vesnice. Někteří lidé mi volali a ptali se, jestli je Klára v pořádku. Jiní jen mlčky přecházeli na druhý chodník.

Pavel mezitím volal Kláře každý den a vyhrožoval jí soudem o děti. „Jestli si myslíš, že ti je nechám jen tak, tak jsi na omylu!“ křičel do telefonu.

Klára byla zoufalá. „Mami, co mám dělat? Já nechci děti připravit o tátu… ale nechci je ani nechat žít v tom napětí.“

Bylo těžké jí poradit. Sama jsem nevěděla, co je správné.

Jednoho večera jsme seděly s Klárou u stolu a ona najednou řekla: „Myslíš si o mně teď míň? Že jsem selhala jako žena?“

Chytila jsem ji za ruku: „Ne, Klárko. Jsi statečná. Udělala jsi to nejlepší pro sebe i pro děti.“

Ale v noci jsem dlouho nemohla usnout. Přemítala jsem o tom všem – o tom, jak těžké je být ženou v malé vesnici, kde každý zná každého a kde jsou pořád silné tradiční hodnoty. O tom, jak těžké je najít odvahu žít podle sebe.

Dnes už je to měsíc od chvíle, kdy Klára přijela domů. S Pavlem se domluvili na střídavé péči o děti. Vesnice už si zvykla na to, že Klára chodí sama na nákup i do kostela. Petr už tolik nebrouká a občas vezme Adélku na traktor.

Ale pořád přemýšlím: Udělali jsme správně? Je lepší žít podle očekávání ostatních nebo podle svého srdce? Co byste udělali vy na mém místě?