„Nemám postýlku, nemám přebalovací pult, ani obyčejnou lahvičku“ – Návrat matky do chaosu

„Kde je ta postýlka, kterou jsme vybírali v Ikee? A proč tu není ani přebalovací pult?“ šeptala jsem si pro sebe, když jsem s malou Aničkou v náručí poprvé po porodu překročila práh našeho bytu v Holešovicích. Všude byl nepořádek, na stole zbytky od večeře, v rohu hromada špinavého prádla a v ložnici místo dětského koutku jen krabice s nápisem „Miminko – později“. Petr stál u okna a nervózně si mnul ruce. „Promiň, nějak jsem to nestihl… práce… víš, jak to teď je,“ zamumlal bez odvahy se mi podívat do očí.

Zhluboka jsem se nadechla. Všechno mě bolelo – tělo i duše. V porodnici mi všichni říkali, jak krásné bude přijít domů s miminkem. Ale nikdo mě nepřipravil na to, že doma nebude nic připravené. „Petr, vždyť jsme se domlouvali! Vždyť jsi slíbil, že všechno zařídíš!“ vyhrkla jsem a slzy mi stékaly po tvářích. Anička začala plakat a já ji zoufale kolébala v náručí.

Petr se snažil něco vysvětlit, ale jeho slova ke mně nedoléhala. V hlavě mi hučelo. Co teď? Kde ji položím? Jak ji přebalím? Všechno jsem musela improvizovat – místo přebalovacího pultu starý ručník na gauči, místo postýlky deka na zemi. Lahvičku jsem neměla žádnou, protože Petr zapomněl koupit i tu nejzákladnější výbavu.

Večer jsem seděla v kuchyni, Anička spala na mém hrudníku a já zírala do tmy. Petr seděl naproti mně a mlčel. „Myslíš si, že to zvládnu sama?“ zeptala jsem se tiše. „Já… já nevím,“ odpověděl po chvíli. „Chtěl jsem… ale v práci je teď blázinec. Šéf mi dal nový projekt a já… prostě jsem nestíhal.“

V tu chvíli jsem pocítila obrovskou samotu. Vždycky jsme byli tým – aspoň jsem si to myslela. Ale teď jsem měla pocit, že jsem na všechno sama. Druhý den ráno jsem volala mamince. „Mami, prosím tě, můžeš přijet? Já nevím, co mám dělat…“ Maminka přijela během hodiny s taškou plnou plenek, dětského oblečení a dokonce i starou postýlkou po mně. „To zvládneme,“ řekla rozhodně a pustila se do úklidu.

Petr se celý den zavřel v pracovně a vycházel jen na jídlo. Večer jsem už nevydržela: „Petr, proč jsi mě nechal na holičkách? Proč jsi mi neřekl, že to nezvládáš?“ On jen pokrčil rameny: „Nechtěl jsem tě stresovat… Myslel jsem, že to nějak dopadne.“

Začali jsme se hádat častěji. Každý den byl boj – nejen o čisté plenky a dostatek spánku, ale hlavně o důvěru mezi námi dvěma. Petr byl pořád v práci nebo na telefonu, já byla pořád unavená a podrážděná. Jednou večer jsem slyšela, jak volá svému kamarádovi Tomášovi: „Nevím, co mám dělat… Lucka je pořád naštvaná a já mám pocit, že všechno kazím.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Jsem špatná matka? Špatná manželka? Proč to všichni ostatní zvládají a my ne? Když mi kamarádka Jana poslala fotku svého krásně připraveného dětského pokoje, rozbrečela jsem se znovu.

Jednoho dne přišla moje tchyně Marie a hned ve dveřích spustila: „Lucko, musíš být trpělivá! Petr je prostě takový – nikdy nic nedotáhne do konce.“ Cítila jsem vztek i smutek zároveň. Proč to musím být vždycky já, kdo všechno zachraňuje?

Uběhly tři týdny a já už byla vyčerpaná k smrti. Jednou v noci Anička dostala horečku a já nevěděla, co dělat. Petr spal vedle mě a vůbec se neprobudil. Volala jsem pohotovost a pak mamince. Když ráno Petr zjistil, co se stalo, konečně pochopil vážnost situace.

Začal se snažit – koupil postýlku i přebalovací pult, začal chodit dřív z práce domů a večer mi pomáhal s Aničkou. Ale něco mezi námi zůstalo zlomené. Důvěra už nebyla samozřejmostí.

Jednou večer jsme seděli spolu u stolu a Petr řekl: „Lucko, promiň mi to všechno. Já… nikdy jsem si nemyslel, že to bude tak těžké.“ Podívala jsem se mu do očí: „Já taky ne.“

Teď už je Aničce půl roku a my se pořád učíme být rodinou. Někdy mám pocit, že jsme silnější než dřív – jindy zase cítím strach, že se to celé může kdykoliv rozpadnout.

Možná nejsem dokonalá matka ani manželka. Ale kdo vlastně je? Máme právo být slabí? Nebo musíme vždycky všechno zvládnout sami?