Nikdy jsem nebyla dost dobrá pro Petra: Pravda o lásce a společenských rozdílech

„Proč jsi vlastně přišla v těch džínách?“ ozvalo se z rohu obýváku, kde seděla Petrova matka, paní Novotná, s pohárem bílého vína v ruce. Její pohled mě propaloval skrz naskrz a já jsem měla pocit, že se propadnu hanbou do země. Petr stál vedle mě, nervózně si mnul ruce, ale neřekl ani slovo. Bylo to poprvé, co mě přivedl domů představit rodičům, a já jsem si naivně myslela, že když budu sama sebou, bude to stačit.

Ale v té chvíli jsem pochopila, že v téhle rodině se nehraje podle pravidel, která znám. Všechno bylo o dojmu, o tom, co si kdo myslí, co kdo řekne. Pan Novotný mě přivítal strohým podáním ruky a hned se začal vyptávat, kde pracují moji rodiče. Když jsem řekla, že mamka je zdravotní sestra a táta řidič autobusu, koutky jeho úst se nepatrně stáhly dolů. „To je pěkné,“ řekl, ale v jeho hlase nebylo ani špetky uznání.

Petr byl jiný. Poznali jsme se na univerzitě v Brně, oba jsme studovali češtinu. On byl vždycky ten klidný, rozvážný, s laskavým úsměvem a očima, ve kterých jsem se ztrácela. Když mě poprvé pozval na rande, připadala jsem si jako v pohádce. Ale pohádka skončila ve chvíli, kdy jsem vkročila do jejich bytu na Vinohradech.

„Mami, Lucka je skvělá holka,“ zkusil Petr opatrně, když jsme seděli u stolu a jedli večeři. „To je možné, ale měla bys vědět, že v naší rodině máme určité standardy,“ odpověděla jeho matka a významně se na mě podívala. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „A jaké máš plány do budoucna?“ zeptal se pan Novotný. „Chtěla bych učit na základní škole,“ odpověděla jsem upřímně. „To je hezké, ale víš, že Petr má před sebou velkou kariéru?“ dodal s úsměvem, který byl spíš výsměchem.

Cestou domů jsem mlčela. Petr mě držel za ruku, ale jeho stisk byl slabý. „Promiň, Lucko, oni jsou prostě takoví. Časem si zvyknou,“ snažil se mě uklidnit. Ale já jsem věděla, že to nebude tak jednoduché.

Následující týdny byly plné napětí. Petr byl rozpolcený mezi mnou a svou rodinou. Jeho matka mi volala a nabízela „rady“, jak bych se měla oblékat nebo co bych měla číst, abych „zapadla“. Jednou mi dokonce poslala seznam knih o etiketě. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním životě.

Jednoho večera jsme s Petrem seděli v parku pod kaštany. „Lucko, já tě miluju, ale nevím, jestli to zvládneme,“ řekl tiše. „Moje máma na tebe pořád tlačí, táta si myslí, že si zasloužím někoho lepšího… Já už nevím, co mám dělat.“

„A co chceš ty?“ zeptala jsem se a dívala se mu do očí. „Chci tebe. Ale nechci ztratit rodinu,“ přiznal. V tu chvíli jsem pochopila, že láska někdy nestačí.

Začala jsem se měnit. Snažila jsem se být lepší, chytřejší, elegantnější. Chodila jsem na kurzy etikety, četla jsem knihy o víně, abych mohla diskutovat s panem Novotným. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem ztrácela sama sebe.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla jsem mamku plakat v kuchyni. „Co se děje?“ zeptala jsem se. „Volala mi Petrova matka. Prý bychom měli být rádi, že se Lucka dostala tak vysoko, ale že by si Petr měl najít někoho sobě rovného,“ řekla mamka a utírala si slzy. V tu chvíli jsem pocítila vztek, jaký jsem nikdy předtím neznala.

Rozhodla jsem se, že už toho mám dost. Zavolala jsem Petrovi a pozvala ho na procházku. „Petře, já už takhle dál nemůžu. Miluju tě, ale nechci žít život podle cizích pravidel. Nechci se pořád měnit jen proto, abych byla dost dobrá pro tvoji rodinu. Chci být dost dobrá pro tebe. Pro sebe.“

Petr mlčel. Pak mě objal a dlouho jsme stáli v tichu. „Já tě nechci ztratit,“ zašeptal. „Ale nevím, jestli mám sílu jít proti nim.“

Rozešli jsme se. Bylo to jako vytrhnout si kus srdce. Dny plynuly, já jsem chodila do práce, snažila se žít dál, ale pořád jsem cítila tu prázdnotu. Lidé kolem mě říkali, že to přebolí, že najdu někoho lepšího. Ale já jsem věděla, že některé rány se nikdy úplně nezahojí.

Jednou jsem potkala Petrovu matku v obchodě. Podívala se na mě s tím svým povýšeným pohledem a řekla: „Doufám, že už jste pochopila, že každý by měl znát své místo.“ Usmála jsem se na ni a odpověděla: „Ano, paní Novotná. A já už to své konečně našla.“

Dnes už vím, že láska je krásná, ale někdy nestačí. Někdy musíme bojovat nejen za vztah, ale i sami za sebe. A někdy je největší vítězství odejít a neztratit vlastní tvář.

Ptám se sama sebe: Kolik z nás se někdy snažilo být dost dobrý pro někoho jiného? A kde je ta hranice, kdy už to přestává mít smysl?