Nikolin útěk: Svatební ráno, které změnilo vše

„Nikolo, vstávej! Už je skoro osm, za chvíli přijde kadeřnice!“ ozývá se z chodby hlas mé matky. Oči mám oteklé od pláče, noc byla nekonečná. Včera večer jsem náhodou zaslechla rozhovor Oskarovy matky s jeho sestrou Lenkou. „Hlavně ať si Nikola nemyslí, že bude něco rozhodovat. U nás v rodině platí naše pravidla. Oskar potřebuje ženu, co bude poslouchat.“ Ta slova mi znějí v hlavě jako ozvěna. Je tohle opravdu rodina, do které se mám dnes provdat?

Srdce mi buší až v krku, když sedím v kuchyni a snažím se do sebe dostat aspoň trochu čaje. Mamka pobíhá kolem mě, nervózně rovná ubrousky a každou chvíli mi připomíná, jaký je to velký den. „Nikolo, vždyť jsi vždycky chtěla krásnou svatbu! Oskar je hodný kluk, máš štěstí.“ Jenže já vím, že to není pravda. Oskar je hodný jen tehdy, když se mu neodporuje. Kolikrát už mi řekl: „Nikolo, neřeš to, mamka to myslí dobře.“ Ale já už nechci být ta, která všechno přehlíží.

Telefon mi vibruje na stole. SMS od Oskara: „Miluju tě. Těším se na tebe u oltáře.“ Chvíli na tu zprávu koukám a přemýšlím, jestli mu mám napsat pravdu. Že mám strach. Že nevím, jestli tohle zvládnu. Místo toho jen napíšu: „Taky tě miluju.“ A lžu sama sobě.

Kadeřnice mi češe vlasy a já v zrcadle vidím cizí tvář. Všichni kolem mě jsou nadšení – babička brečí dojetím, sestra mi šeptá do ucha: „Jsi nádherná!“ Ale já cítím jen prázdno a tíhu v žaludku. Když přijde Oskarova matka s Lenkou, obě mě obejmou a tváří se mile. Ale já už znám jejich skutečné názory. „Nikolo, doufám, že budeš Oskara dělat šťastným,“ říká jeho matka a její pohled je tvrdý jako sklo.

V šatně kostela stojím sama před zrcadlem v bílých šatech. Slyším ruch hostů za dveřmi a tiché šepoty: „Kde je Nikola? Už by měla být připravená.“ Najednou dovnitř vtrhne moje matka: „Nikolo, co se děje? Proč pláčeš?“ Slzy už nejdou zastavit. „Mami, já nevím, jestli to chci. Oskarova rodina… jsou jiní, než jsem si myslela.“ Mamka mě obejme: „Každá rodina má svoje chyby. Hlavně že Oskar tě miluje.“ Ale já vím, že to nestačí.

Do šatny přichází i Oskar. „Nikolo, co blázníš? Všichni čekají!“ Jeho hlas je podrážděný, oči úzkostné. „Oskare… slyšela jsem včera tvoji mámu s Lenkou. Myslí si, že budu jen další figurka v jejich hře.“ Oskar protočí oči: „Prosím tě, neřeš to teď! To jsou ženský řeči. Pojď už.“ Chytne mě za ruku až moc pevně.

V tu chvíli se ve mně něco zlomí. Vyrvu mu ruku a ustoupím dozadu. „Ne! Já takhle žít nechci! Nechci být někdo, kdo jen poslouchá a dělá radost ostatním.“ Oskar zbledne: „To myslíš vážně? Chceš mi to udělat před celou rodinou?“

Za dveřmi slyším šum hostů a cítím pohledy skrz sklo. Mamka mě prosí: „Nikolo, neblázni! Co řeknou lidi?“ Ale já už nemůžu dál. Beru kabelku a utíkám bočním vchodem ven z kostela.

Na ulici je chladno a ticho. Sedám si na lavičku před kostelem a poprvé po dlouhé době se mi uleví. Telefon mi zvoní – volá Oskar, volá mamka, volá babička. Nezvedám to. Dívám se na svoje ruce – třesou se mi, ale cítím zvláštní klid.

Za chvíli ke mně přibíhá sestra Jana. „Nikolo! Co děláš? Všichni tě hledají!“ Dívám se jí do očí: „Jani… já nemůžu žít život podle někoho jiného.“ Jana mě obejme: „Jestli to tak cítíš, tak uteč. Já ti pomůžu.“

Společně jdeme k ní domů. Sedíme na gauči s hrnkem čaje a ona mi šeptá: „Vždycky jsi byla statečnější než já.“ Po hodině přijde zpráva od mamky: „Nikolo, ozvi se prosím.“ Odpovím jí: „Jsem v pořádku. Potřebuju čas.“

Večer sedím u okna a přemýšlím nad tím vším. Vždycky jsem chtěla velkou svatbu a dokonalý život podle představ ostatních. Ale dnes jsem pochopila, že štěstí není o tom splnit očekávání druhých.

Možná jsem dnes přišla o lásku i o rodinu snů. Ale poprvé v životě mám pocit, že žiju podle sebe.

A tak se ptám sama sebe – kolik z nás žije život podle očekávání druhých? A kolik z nás najde odvahu říct dost?