Od „šedé myšky“ k zářící hvězdě: Proměna Kláry Novotné

„Proč jsi tak obyčejná, Kláro? Podívej se na sestřenici Lucii, jak je krásná. Ty jsi prostě… no, šedá myška.“ Ta slova mi rezonovala v hlavě, zatímco jsem seděla na posteli v dětském pokoji panelákového bytu na pražském Jižním Městě. Bylo mi osm let a máma právě odešla z pokoje, aniž by si všimla, jak moc mě její poznámka zasáhla. V tu chvíli jsem si přála být neviditelná.

Ve škole to nebylo jiné. „Hele, Novotná, ty máš zase ty svoje nudný copánky?“ pošklebovala se mi Petra z vedlejší lavice. Vždycky jsem byla ta poslední, koho si vybírali do týmu na tělocvik. V zrcadle jsem viděla jen pihovatý obličej, odstávající uši a hubené nohy. Máma mi často říkala: „Musíš se víc snažit, Klárko. Holky jako ty to mají v životě těžké.“

Táta byl jiný. „Klárko, jsi naše sluníčko,“ říkával a hladil mě po vlasech. Ale jeho hlas byl slabý proti matčině kritice. Když jsem jednou přišla domů s jedničkou z diktátu, máma jen mávla rukou: „To je hezké, ale kdybys byla hezčí, měla bys víc kamarádek.“

V pubertě se všechno zhoršilo. Začala jsem nosit volné svetry a schovávala se za knihy. Spolužáci mi říkali „Knihomolka“ nebo „Šedivka“. Jednou jsem slyšela, jak si máma povídá s tetou u kávy: „Klára je chytrá, ale prostě není hezká. Snad se to časem spraví.“

Jednoho večera jsem seděla u okna a dívala se na světla paneláků. Táta přišel a sedl si vedle mě. „Víš, Klárko, krása není jen o tom, co vidíš v zrcadle. Je to o tom, co máš uvnitř.“ Rozplakala jsem se mu na rameni.

Na gymnáziu jsem začala psát básně. Učitel češtiny pan Havelka mě povzbuzoval: „Kláro, máš dar. Tvoje slova mají sílu.“ Poprvé jsem cítila, že někdo vidí něco víc než můj vzhled. Přihlásila jsem se do literární soutěže a vyhrála druhé místo. Máma řekla jen: „To je pěkné, ale Lucie vyhrála modelingovou soutěž.“

V osmnácti jsem se rozhodla změnit svůj život. Přestala jsem se schovávat za oblečení po bratrovi a začala nosit barvy. Koupila jsem si rtěnku – rudou, odvážnou. Kamarádka Jana mě vzala ke kadeřnici: „Kláro, nech si ostříhat vlasy na mikádo! Budeš vypadat skvěle.“ Když jsem se poprvé uviděla v zrcadle s novým účesem, nemohla jsem uvěřit vlastním očím.

Na maturitním plese jsem měla šaty po babičce – jednoduché, ale elegantní. Když jsem vešla do sálu, spolužáci na chvíli ztichli. Petra ke mně přišla a zašeptala: „Ty jsi dneska fakt krásná.“ Poprvé v životě jsem se cítila viděná.

Po maturitě jsem nastoupila na Filozofickou fakultu UK. Na koleji jsem potkala Tomáše – vysokého kluka s laskavýma očima. „Kláro, máš nádherný úsměv,“ řekl mi hned první večer. Nevěřila jsem mu. Pořád jsem slyšela matčin hlas: „Jsi obyčejná.“ Ale Tomáš byl trpělivý. Bral mě na procházky po Kampě, četl mi básně a učil mě fotit Prahu při západu slunce.

Jednou jsme šli spolu na rodinnou oslavu. Máma mě přivítala chladně: „To je ten tvůj přítel? No… aspoň máš někoho hodného.“ Tomáš jí podal kytici růží: „Paní Novotná, Klára je úžasná.“ Máma jen kývla a šla připravit chlebíčky.

Po večeři jsme seděli v kuchyni sami. Máma si zapálila cigaretu a upřeně se na mě podívala: „Víš, Kláro, já to s tebou neměla lehké. Vždycky jsem chtěla mít krásnou dceru…“ Zlomil se jí hlas. „Ale možná jsem ti tím ublížila.“ Mlčela jsem. Chtěla jsem jí odpustit, ale bolelo to.

O pár měsíců později mě Tomáš požádal o ruku na Petříně pod rozkvetlými stromy. Řekl: „Jsi pro mě ta nejkrásnější žena na světě.“ Poprvé jsem tomu věřila i já sama.

Na svatbě mi máma podala malou krabičku s náušnicemi po prababičce. „Promiň mi všechno,“ zašeptala a objala mě.

Dnes učím češtinu na základní škole v Nuslích a snažím se být pro své žáky oporou – hlavně pro ty tiché a nenápadné děti v poslední lavici. Vím totiž, jak moc bolí být považován za obyčejného.

Někdy večer přemýšlím: Proč nám tolik záleží na tom, jak vypadáme? Proč je tak těžké věřit vlastní hodnotě? Co byste poradili vy těm, kteří si připadají neviditelní?