Ozvěny nevyřčené lásky: Příběh zanedbání a samoty

„Hano, už zase jsi nic neuklidila!“ křičel táta z kuchyně a já se v pokoji přikrčila, jako bych tím mohla zmizet. Věděla jsem, co přijde dál – dusno, ticho, možná i rozbitá sklenička. Bylo mi dvacet jedna a pořád jsem se bála otevřít dveře do kuchyně. Táta byl doma častěji než dřív, protože přišel o práci. A když byl doma, pil. A když pil, křičel. A když křičel, máma mlčela.

„Proč mi nikdy nic neřekneš?“ šeptala jsem si pro sebe, zatímco jsem poslouchala, jak se v kuchyni rozlévá další pivo. Máma seděla u stolu a hypnotizovala vzor na ubrusu. Vždycky jsem si myslela, že mě má ráda, ale nikdy mě neobjala, nikdy mi neřekla, že všechno bude dobré. Jen mlčela. A já se naučila mlčet taky.

Když jsem byla malá, věřila jsem, že až budu dospělá, všechno se změní. Že budu mít kamarády, práci, možná i lásku. Ale teď jsem seděla v pokoji plném ticha a přemýšlela, jestli někdy vůbec poznám, jaké to je někam patřit.

Jednou v noci jsem slyšela mámu plakat. Bylo to poprvé za celý život. Šla jsem za ní do kuchyně a našla ji sedět na zemi mezi střepy talíře. „Mami?“ zašeptala jsem. Neodpověděla. Jen se na mě podívala těma prázdnýma očima a pak se zvedla a odešla do ložnice. Zůstala jsem tam sama a sbírala střepy jejího ticha.

Ve škole jsem byla ta tichá holka v poslední lavici. Nikdo si mě nevšímal a já si zvykla být neviditelná. Jediný člověk, který se mnou někdy mluvil, byla učitelka češtiny paní Novotná. „Hano, máš talent na psaní,“ řekla mi jednou po hodině. „Měla bys zkusit napsat povídku.“ Usmála jsem se na ni, ale doma jsem neměla odvahu otevřít ani sešit.

Jednoho dne přišla máma domů s modřinou na tváři. „Spadla jsem,“ řekla tiše. Ale já věděla své. Táta byl ten den opilý už od rána a jeho vztek byl jako bouřka – nikdy nevěděla, kdy udeří. Chtěla jsem jí říct, ať odejde, že spolu můžeme začít znovu někde jinde. Ale slova mi uvízla v krku stejně jako vždycky.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po sídlišti. Pozorovala jsem lidi v parcích – maminky s dětmi, páry držící se za ruce, důchodce krmící holuby. Přemýšlela jsem, jaké by to bylo mít někoho, kdo by mě objal jen tak, bez důvodu.

Jednou večer jsem potkala souseda Tomáše na schodech. „Ahoj Hano,“ usmál se na mě nesměle. „Nechceš jít ven? Je hezky.“ Přikývla jsem a šli jsme spolu do parku. Povídali jsme si o škole, o filmech i o tom, jak je těžké někdy doma dýchat. „Víš,“ řekl Tomáš tiše, „můj táta taky pije.“ Podívala jsem se na něj a poprvé v životě měla pocit, že mě někdo chápe.

Začali jsme se vídat častěji. Tomáš byl jediný člověk, kterému jsem dokázala říct pravdu o tom, co se děje doma. „Proč to máma snáší?“ ptal se jednou večer. „Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Možná už zapomněla, jaké to je žít jinak.“

Jednoho dne přišel táta domů opilý víc než obvykle. Křičel na mámu kvůli večeři a pak hodil talíř o zeď. Máma jen stála a dívala se na něj prázdným pohledem. „Dost!“ vykřikla jsem najednou já sama a překvapila tím všechny včetně sebe. „Přestaňte! Už toho mám dost!“ Táta na mě zůstal zírat s pivem v ruce a máma poprvé za celý život sklopila oči.

Ten večer jsem sbalila pár věcí do batohu a odešla k Tomášovi. Jeho máma mi uvařila čaj a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila teplo domova. „Můžeš tu zůstat jak dlouho budeš chtít,“ řekla mi tiše.

Začala jsem chodit k psycholožce a pomalu si uvědomovala, že nejsem sama viníkem toho všeho ticha doma. Že mám právo být šťastná i bez rodičů, kteří mě nikdy neuměli milovat tak, jak bych potřebovala.

Jednou mi máma zavolala: „Hano, vrať se domů.“ Ale já už věděla, že domov není místo, kde člověk jen přežívá.

Dnes mám malý byt v Praze a studuji žurnalistiku. S Tomášem jsme pořád kamarádi a já píšu povídky o lidech jako já – o těch, kteří museli najít odvahu odejít od toho, co je ničilo.

Někdy si říkám: Může člověk opravdu odpustit rodičům za tohle všechno? A co když nikdy nedostane odpověď na otázku: Proč jste mě nechali samotnou?