Pes mezi námi: Příběh o rodinných poutech a nevyřčených bolestech

„Nech toho psa doma, nebo vůbec nechoď!“ Tomášův hlas se rozléhal chodbou našeho starého bytu v Nuslích. Stála jsem ve dveřích, v ruce vodítko, na jehož druhém konci netrpělivě přešlapoval můj Max. Srdce mi bušilo až v krku. „Proč ti tak vadí? Je to jen pes!“ vyhrkla jsem zoufale. Tomáš se na mě podíval s pohledem, který jsem u něj neviděla od doby, co jsme byli děti. „Protože už toho mám dost! Všechno je teď jen o tobě a tvým psovi. Nikdy nemáš čas, nikdy neposloucháš, co ti říkám. Jako bych pro tebe přestal existovat.“

Zůstala jsem stát jako opařená. V hlavě mi vířily vzpomínky na naše dětství – na to, jak jsme spolu stavěli bunkry z dek, jak jsme se smáli u Večerníčku a jak jsme si slibovali, že budeme vždycky držet při sobě. Jenže pak přišla dospělost. Já se odstěhovala do malého bytu na Žižkově, Tomáš zůstal s mámou a tátou. Každý jsme měli své starosti – já práci v knihkupectví a Maxe, kterého jsem si pořídila po rozchodu s Petrem, Tomáš práci v autoservisu a nekonečné hádky s našimi.

Max byl pro mě vším. Zachránil mě z nejhoršího období mého života, kdy jsem měla pocit, že už nic nemá smysl. Každé ráno mě vítal vrtícím ocasem, tahal mě ven i v dešti a jeho věrné oči mi připomínaly, že nejsem sama. Jenže Tomáš to nikdy nepochopil. „Vždyť je to jen pes,“ říkával posměšně. „Máš mě, máš rodinu – proč potřebuješ ještě jeho?“

Ten den jsem se otočila na podpatku a odešla. Max cupital vedle mě a já měla slzy na krajíčku. Cestou domů jsem přemýšlela, kde se to mezi námi pokazilo. Kdy jsme si přestali rozumět? Kdy se z nás stali cizinci?

Další dny jsem se Tomášovi vyhýbala. Máma mi volala a ptala se, proč už nechodím na nedělní obědy. „Víš, že tátovi není dobře,“ šeptala do telefonu. „A Tomáš… ten je poslední dobou nějaký podrážděný.“ Mlčela jsem. Jak jí mám vysvětlit, že mě vlastní bratr nechce vidět kvůli psovi?

Jednoho večera mi přišla SMS: „Potřebuju tě vidět. Bez psa.“ Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem Maxe nechala u sousedky paní Novotné a vyrazila k našim.

Tomáš seděl v kuchyni, ruce složené na stole, oči zarudlé. „Promiň,“ začal tiše. „Já… nevím, co se to se mnou děje. Jsem pořád naštvaný. Na tebe, na mámu, na tátu… na celý svět.“

Sedla jsem si naproti němu a poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili otevřeně. Vyšlo najevo, že Tomáš má strach o tátu – jeho zdravotní stav se zhoršuje a on má pocit, že všechno leží jen na něm. Že já mám svůj život a on je tu pořád ten „hodný syn“, co všechno zvládne.

„Víš,“ řekl najednou, „někdy ti závidím toho psa. Že máš někoho, kdo tě bezpodmínečně miluje. Já mám pocit, že mě všichni jen potřebují.“

Bylo to poprvé, co jsem svého bratra viděla tak zlomeného. Natáhla jsem ruku přes stůl a chytila ho za dlaň. „Já tě taky potřebuju, Tome,“ zašeptala jsem.

Od té doby jsme spolu začali trávit víc času – někdy i s Maxem, někdy jen my dva. Občas jsme se pohádali, občas jsme mlčeli, ale už jsme nebyli cizinci. Naučili jsme se mluvit o svých pocitech – i když to bolelo.

Jednou večer jsme seděli na lavičce v parku pod Vyšehradem a Tomáš najednou řekl: „Víš co? Ten tvůj Max je vlastně fajn.“ Usmála jsem se skrz slzy.

Dnes už vím, že pes mezi námi nebyl překážkou – byl zrcadlem našich bolestí a strachů. A možná právě díky němu jsme si dokázali odpustit.

Někdy přemýšlím: Kolik rodin rozdělují nevyřčené křivdy a kolik z nich by stačilo jen otevřeně promluvit? Máme odvahu říct druhým, co opravdu cítíme?