Plamen na větru: Vyznání z české rodiny

„Tak ty si myslíš, že jsem hloupá? Že nic nepoznám?“ křičela jsem na Petra, zatímco v kuchyni praskalo dřevo v kamnech a venku se snášel první sníh. On stál u dveří, ruce v kapsách, a díval se na mě tím prázdným pohledem, který jsem nenáviděla. „Marie, prosím tě, nech toho. Děcka tě slyší,“ sykl tiše, ale já už nemohla přestat. Věděla jsem to. Věděla jsem o jeho schůzkách s tou blondýnou z vedlejší vesnice. A přesto jsem pořád vařila jeho oblíbenou kulajdu, prala jeho montérky a doufala, že se vrátí ten muž, kterého jsem si brala.

Moje máma mi vždycky říkala: „Vydrž, Marie. Chlap je jako vítr – někdy fouká jinam, ale domů se vrátí.“ Jenže co když už nefouká vůbec? Co když už doma není nic, co by ho drželo?

Naše děti, Tomáš a Anička, seděly v obýváku a předstíraly, že si hrají s legem. Ale já viděla jejich napjaté tváře. Věděla jsem, že slyší každé naše slovo. A to mě bolelo nejvíc.

Když Petr odešel ven „na vzduch“, zůstala jsem stát u okna a dívala se na jeho záda mizící ve tmě. Slzy mi stékaly po tváři a já si připadala jako poslední hlupačka. V tu chvíli vešla do kuchyně moje tchyně, paní Věra. „Co jsi mu zase udělala?“ zeptala se bez pozdravu. „On je unavený z práce a ty na něj pořád tlačíš.“

„Věro,“ řekla jsem tiše, „víš vůbec, co se tu děje? Víš, jak se cítím?“

„Já vím jen to, že ženská má držet rodinu pohromadě. Ty jsi matka! Tak se podle toho chovej!“ pronesla tvrdě a odešla zpátky do svého pokoje.

Zůstala jsem sama. Sama mezi čtyřmi stěnami starého domu, kde jsem kdysi věřila v budoucnost. Sama mezi lidmi, kteří mě měli chránit.

Dny plynuly jako voda v potoce za domem. Petr byl čím dál víc pryč – práce v lese, hospoda, někdy ani nepřišel domů spát. Já se snažila být silná kvůli dětem. Každé ráno jsem jim chystala svačinu do školy, smála se jejich vtipům a večer je hladila po vlasech, když usínaly.

Jednou večer přišla Anička za mnou do kuchyně. „Mami, proč jsi smutná?“ zeptala se a objala mě kolem pasu. „Tati už tě nemá rád?“

Ta otázka mě bodla do srdce jako nůž. „To není tak jednoduché, Aničko,“ zašeptala jsem a snažila se usmát. Ale ona už byla dost velká na to, aby poznala pravdu.

Začaly se šířit řeči. Ve vesnici není nic tajné dlouho. Sousedka Jana mi jednou při nákupu v COOPu pošeptala: „Drž se, Marie. Každý máme svoje trápení.“ Ale v jejích očích byla lítost i zvědavost.

Jednoho dne jsem našla odvahu a šla za Petrem do lesa. Stál tam s motorovou pilou u hromady dřeva. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem pevně.

„O čem zase?“ odsekl.

„O nás. O dětech. O tom všem.“

Dlouho mlčel. Pak řekl: „Nevím, jestli to ještě má cenu.“

Ta slova mě zasáhla jako rána kladivem. Ale místo abych se rozbrečela nebo začala křičet, jen jsem tam stála a dívala se na něj. „A co děti? Co jim řekneš?“

„Děti jsou silné,“ zamumlal a otočil se ke mně zády.

Cestou domů jsem přemýšlela o všem, co jsme spolu prožili – první polibek na pouti v Polné, společné stavění domu, narození Tomáše i Aničky… Kde se to všechno pokazilo?

Večer jsem seděla u stolu s dětmi a snažila se tvářit statečně. Tomáš najednou řekl: „Mami, já tě mám rád.“ Podívala jsem se na něj a v očích mě pálily slzy.

Další týdny byly jako zlý sen. Tchyně mi dávala najevo, že všechno je moje vina. Petr byl stále odtažitější. Děti byly smutné a uzavřené.

Jednoho dne jsem to nevydržela a sbalila si tašku. Šla jsem k mamince do vedlejší vesnice. Seděla jsem u ní v kuchyni a brečela jako malá holka.

„Marie,“ řekla maminka tiše, „někdy musíš myslet i na sebe. Nemůžeš pořád jen čekat, že se všechno spraví samo.“

Byla to pravda. Ale jak mám opustit svůj domov? Jak mám rozbít rodinu?

Po týdnu jsem se vrátila domů – kvůli dětem i kvůli sobě. S Petrem jsme si sedli ke stolu a poprvé po dlouhé době spolu mluvili otevřeně.

„Nevím, jestli to zvládneme,“ řekl tiše.

„Já taky ne,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale nechci žít ve lži.“

Začali jsme chodit na manželskou poradnu do Jihlavy. Nebylo to snadné – vesnice si šuškala své a tchyně byla vzteky bez sebe. Ale poprvé po letech jsem cítila naději.

Dnes už nevím, jestli naše manželství přežije. Ale vím jedno – už nikdy nebudu mlčet a trpět jen proto, že to ode mě společnost čeká.

Kolik žen kolem nás žije ve strachu z odsouzení? Kolik z nás čeká na zázrak místo toho, aby vzaly život do vlastních rukou? Co byste udělali vy na mém místě?